Eskymák

Eskymák

   Napsal jsem reakci na silácké výpady Václava Klause ml. proti Norsku, ale neuspokojilo mě to. Možná má konec konců pravdu. Já znám jiné Norsko. Mezi řidiči, fotbalisty, divadelníky, rybáři a kajakáři jsem se s ničím, o čem píše, nesetkal, ale lidské cesty jsou různé a třeba na něco podobného ještě narazím. Například navštěvuji místní kajakový klub a jakákoli zmínka na podobné téma lidi zaráží, leká, vlastně to nechápou, snad se toho bojí, ale pravděpodobně ani neví, proč o tom mluvím, proč se angažuji. Není to zde zvykem.

  Děti školou povinné se zde mísí s mentálně postiženými, instruktory, starými kajakáři, kteří si sem chodí jen tak zapádlovat, zajezdit i se začátečníky. Tohle je přece ta nejlepší a celkem přirozená integrace. Myslím, že to tak má být a těší mě to. Omyl by však byl myslet si, že jsem slepý, naivní, že si všechno idealizuji.  Ne. Jenom prostě vidím, že se zde neperou věci na veřejnosti, které patří do soukromí. Nebo, že nechci tnout do živého. Že jako cizinec jsem při zdi? Myslím, že naopak. Fungují zde věci podobně jako u nás. Lídři v týmu mají každý svou jasnou roli. Audun je starý mořský vlk, mazák a guru. Ove dělá černou práci, stěhuje lodě, radí, doprovází děti a začátečníky, připravuje vše a uklízí. Marianne je zas po ruce ženám, dámám, česky holkám v nejlepším věku, které preferují pomalejší tempo. Nechtějí se každý trénink za každou cenu naučit něco nového. Nepotřebují se máčet a dělat eskymácké obraty. Jezdí na pohodu a kochají se. V bazénu pomalu osahávají možnosti balancování.

  Děti, které blbnou nikdo neokřikuje. Naopak, za jakýkoli pokus o cokoli sklízejí podporu, radu nebo pochvalu. Maximálně řeknou, když se děti pokouší dělat něco, co je nad jejich síly – to je moc těžké, začni leháním na hladinu. Vždy můžeme čekat spíš pochvalu, úkol, přesměrování pozornosti, než výtrysk hněvu a nervozity. Nebo otoč si loď dnem nahoru, udělej pod lodí kotrmelec dozadu, tak si nastoupíš, pak popadni pádlo, zakloň se a budeš-li mít dost kyslíku a odvahy, švihni trupem a zaber pádlem. Tak se zvedneš. Ove mě poradí, ačkoli ví, že rozumím norsky tak, že vše musím nejprve zopakovat jako papoušek, což znamená definitivní potvrzení, že rozumím. Pod vodu nad vodu - nemám čas se soustředit na jazyk. Nechá mě, ať si dál už lámu hlavu s úkolem sám. Nejde mi to. Říkám si – hajzlík. Nechce odkrýt know-how. To Audun je jiný kabrňák. Vidí, že do toho šlapu, že jsem se kousnul a jen ukáže, jak se drží pádlo, ukáže pravý úhel, klepne mi na nohu, kterou mám uvolnit. Drží mě při marných pokusech jako matka dítě a jen lehce postrčí a už volá: “Hele, první obrat!“

  Najednou sleduji, že to všichni viděli. Všichni viděli, že jsem toho eskymáka udělal a pravděpodobně uznale tleskají a sám Audun mává, jako bych vsítil gól v Lize mistrů. Kdo mě zná, ví, že chvála je mé slabé místo. Jsem tak rád chválen, že se vlastně potlesku bojím. Bojím se, že už nikdy nebude následovat, že ho zakřiknu. Proto jsem si vybral režii před herectvím, chtěl jsem být skrytý. Proto jsem se hned znovu potopil, abych dostál své pověsti bojovníka a neustrnul. Najednou mi bylo trapné, že mi to jde, že zabírám místo pro ostatní, že jsem si uzmul pro sebe krále, že jsem se naučil příliš rychle to, co ostatní zkouší déle… Popouštím své místo ostatním. Plácáme si. Droboť se mezi námi cachtá a sleduje, jak dospělí válčí…