věčné pouto

 

Zatímco Pavel s Michalem zůstali v Tromsø, já se v těhle těžkých dobách navrátil domů. Můj domov je tam kde je moje rodina, pes, kamarádi, Rádio 1... Dělal jsem v té době v práci outsiderů a lidí, kteří prohrávají závod o to, vydělávat co nejvíc peněz za co nejméně práce. Deset hodin v noci běhám nebo přenáším, nakládám, vyskladňuju, přepočítávám, posílám, zkrátka pracuji tak, jak jsem nikdy nechtěl. Dřina na kajaku se mi docela šikne, nicméně vydělávám na někoho jinýho, nikoli na sebe. Na druhou stranu mě ten Jeff Bezos dal práci, stejně jako tisícům dalších, kteří se nevešli do kolonek... Jsem mezi outsidery, jinými slovy jsem mezi svými... 

  A během těchto dlouhých mechanických směn mi nelze v hlavě zastavit vzpomínky na moře, přátelství, na zážitky a svobodu a zcela jiný přístup společnosti. To je věčné pouto a nelze to vypnout. V Čechách jsem odepsanej. Bylo mi padesát, jsem neperspektivní, žádné psychologické testy nejsem schopen udělat a prolézt a zajímavé je to, že na severu něco podobného nikdo nikdy ode mě nepožadoval. 

  Bylo krátce po Štědrém večeru a Michal s Pavlem vyjeli na několika denní expedici na kajaku. Sychravo, sníh, ledové moře a nad hlavou pouze čtyři hodiny matného světla, rackové, ale jinak tma občas říznutá polární září. Zelenožlutou třeskutou aktivitou, tancem a vírem světla a naděje ve tmě a marastu. Pod hladinou tuleni, hvězdice, možná i kosatka nebo mník treska či losos... 

  Asi třicet kilometrů dál se vše odehrávalo - Nord Kvaløya - Rebbenesøya - moře je tam otevřené a rozbouřené

A stalo se tohle. Na Pavla jako na zkušenějšího kajakáře šly mdloby. Udělalo se mu blbě, motala hlava, což nikdy nezažil, alespoň v takové míře a začal mít strach nejen o sebe, ale i o Michala, neboť může mít s jeho záchranou jako méně zkušený, fatální potíže. Navíc přišla sněhová vánice. Zažil jsem to sám. Člověk pádluje a jakmile poleví v tu ránu křehne a mrzne. Vymočit se není kde. Natvrdo do suchého obleku? Nachvíli to pomůže, ale v podstatě je to kulturně motivační malá prohraná bitva. Člověk si uleví a pomůže jen tím, že se vymočí někde důstojně na kameni a nejlépe po větru... Ale vlny se vzdouvají. Ve skále se objevila malá jeskyně, malý úkryt před větrem, ale nic na rozdělání ohně, natož stanu. Jde o to odpočinout, zachumlat se do suchého oblečení, a zhltnout cokoli teplého... 

  Ráno přineslo mírné utišení bouře. Chlapi vylili z lodí vodu a jako neohrabaní starci či děti nalezli do kajaků a pokračovali dál, protože se cesta dál jevila jako blíž k možnému výstupu na pevnou zemi. Ale chyba lávky. Mdloby nepřestávaly. Pavel, ačkoli je instruktorem a umí velmi dobře eskymovat, tak se bál, že ho zvrhnutí a přepadnutí neprobere, nýbrž naopak utlumí. Možná je moc přiškrcený manžetou u krku, což je taková kajakářská kravata, takže uvažoval nad rozříznutím obleku, což by zase znamenalo netěsnost a prochladnutí... 

  Šlo do tuhého. Rozhodli se zavolat vrtulník. Vysednout na skálu už nešlo, příboj by je zajisté rozmlátil a kameny a pohřbil ve vlnách... Vysílačka naštěstí fungovala vrtulník přiletěl, jenomže neměl kde přistát. Po laně bylo těžké dva lidi vytáhnout. Byl vítr a lodě a majetek nikoli zanedbatelný, by skončil na dně nebo kdesi v ledu... Takže helikoptéra udělala adié. Naštěstí místo vrtulníku přijela malá záchranná loď a nutno podotknout, že asi za minutu dvanáct. I tam přeručkovat a dostat kajaky znamenalo vydat se z posledních sil. 

  Nikdo nikomu nic nevyčítal. Platíme si pojištění, počasí se změnilo nečekaně a příplatek za výjezd činil asi 200 Nok - 500 Českých korun. Bůh Poseidon stál tentokrát při nás. Velké poděkování a sláva lidem, kteří jsou spjati s přírodou... A nakonec hodně důležitej faktor a ponaučení - nebát se říct o pomoc včas.