Fascinace živlem

Eskymák    Napsal jsem reakci na silácké výpady Václava Klause ml. proti Norsku, ale neuspokojilo mě to. Možná má konec konců pravdu. Já znám jiné Norsko. Mezi řidiči, fotbalisty, divadelníky, rybáři a kajakáři jsem se s ničím, o čem píše, nesetkal, ale lidské cesty jsou různé a třeba na něco podobného ještě narazím. Například navštěvuji místní kajakový klub a jakákoli zmínka na podobné téma lidi zaráží, leká, vlastně to nechápou, snad se toho bojí, ale pravděpodobně ani neví, proč o tom mluvím, proč se angažuji. Není to zde zvykem.   Děti školou povinné se zde mísí s mentálně postiženými, instruktory, starými kajakáři, kteří si sem chodí jen tak zapádlovat, zajezdit i se začátečníky. Tohle je přece ta nejlepší a celkem přirozená integrace. Myslím, že to tak má být a těší mě to. Omyl by však byl myslet si, že jsem slepý, naivní, že si všechno idealizuji.  Ne. Jenom prostě vidím, že se zde neperou věci na veřejnosti, které patří do soukromí. Nebo, že nechci tnout do živého. Ž

 Mám rád knihy Karla Ove Knausgårda, tedy především jeho Můj boj - Min kamp. Kdosi napsal, že to je norský Marcel Proust, a myslím že nejen proto, že Min kampf činí šest obsáhlých bichlí, což je obdobná sága jako Vojna a mír nebo Hledání ztraceného času. Co je kuriózní, že jsem dosud nepoznal Nora, který by ho četl a tudíž měl rád. Někdo uznale pokyvuje, že ho čtu v originále, což ovšem upřesňuji, že zdaleka nemám požitek číst norsky jako z prvních dvou přeložených dílů do češtiny. Další člověk mi říká, že je to blázen, alkoholik a šílenec. Odpovídám, že je mi to jedno. Je to dobrý spisovatel. Další ho zná z televize, prý už vydělal deset miliónů…  Jeho román je pro mě neuvěřitelná, až chaotická skladba vzpomínek na dětské války, rodičovské křivdy, boj s otcem, ale i s okolím a především se sebou samotným. Až grafomansky a pedantsky popisuje krajinu a atmosféru, aby vás najednou naprosto odzbrojil svou upřímností jak nezvládá výchovu svých dětí. Jak utíká k alkoholu. Lépe řeče