Fascinace živlem

     Ztroskotání – krize středního věku   Dnes ke mně promluvil Miloš Zeman ze záhrobí a já se na něj obořil: „Ale co děláš v záhrobí? Vykrádáš? Buď alespoň jednou k sobě upřímnej!“ A vida. Ten, kterému se stavidla řečnění většinou těžko zastaví, najednou neví a odvolává se na kamaráda… „Máš tam kamaráda? Putine, neschovávej se…“ Pomalu a provinile přikyvuje. Má propadlé oči jako sama smrt.   Co to je krize středního věku? To je nejistota, jestli se dožijeme další hodiny. Jeden z nás utopil loď. S ní utopil svůj sen. Vlastně mu jí utopil někdo jiný, ale ten vinu nepřiznává. Několikanásobné předávání odpovědnosti. Starý evergreen. Ten předal loď tomu, ten dalšímu, aby nakonec byl u kormidla ten nejméně kvalifikovaný.  I kdyby přiznával, že za to může, co by se na tom změnilo? Udělal chybu. Najel na skálu. Loď byla nepojištěná. A jeden z nás je v tak těžký situaci, že chce půjčit peníze a nabízí mi do zástavy kytaru a foťák. Protistrana nemá morálku, nedrží chlapské slo

                                   Bryggen - přístaviště hanzovních domů, v pozadí hora Ulriken                                                    Za několik hodin budu již v Bergenu /De syv fjell/ - město mezi sedmi horami/, ale nyní ještě sleduji horizont z okna ve Stodůlkách a tyčí se tam mohutný strom, patrně smrk. Stejně tak na obraze v naší kuchyni, na reprodukci Klimtova Pole vlčích máků se vzpínají tři stromy. Prostřední má jakési vykouslé větve. A ten kaz mě jen utvrzuje v domnění, že obraz vychází z reálné předlohy. Miluji horizonty pro jejich tajemství, pro jejich výzvy, co se tam dále asi tak skrývá. Co tam asi na člověka čeká… Je to pro mě zakázané území, je to pokušení, ale vlastně i chuť zakázaného ovoce.                                                         Fantoft - roubený kostel z r. 1150   Tenhle pocit mě provází každou plavbu. Co bude za támhletím ramenem? Kam se bude nyní voda stáčet a uhýbat? Samozřejmě, že Gustav Klimt je moje srdeční záležitost.