Hokej a zákon skautingu na rybníku

 

Čas plný výzev, střídá čas aktivit, aby se lidé nezbláznili. Ano obdivuji ty, kteží mají v současné době školou povinné děti a zvláště jejich maminky nebo zkrátka rodiče, kteří musejí vše bedlivě a důsledně organizovat. Přecházejí z práce do práce, rozuměj domů, a netuší dne ani hodiny. Nic není přehledné, laskavé, jasné, člověku nezbývá než neztrácet humor a nadhled. 

  U nás konečně zamrzl rybník a hned se objevilo mraky bruslařů, pejskařů, hokejistů, babiček a nikdo neřešil roušky. Restrikce jsou únavné a nejen proto, že vláda a politici nemají autoritu. Rozdíl mezi bohatými  a chudými se zvětšuje a podvádějí úplně všichni. Bylo pondělí ráno a byl čas tohle nechat těm, co je v tom baví babrat. Led brzy skončí a roztaje je třeba si užít krásné chvíle jen co to jde. 

 Jakmile jsem upravil hřiště, dal jsem si trénink driblinku se psem, když se mi zeptal nějaký rodič malých hokejistů, jestli si nemůže půjčit hrablo. Nabídl jsem mu, že si z dětmi zahraju, že se jim přizpůsobím, ať  jdou sem ke mně - hodíme to dva na dva  - plácek je už připravený a pes zatím bude hlídat tašku s věcmi a hrablo. Všichni to uměli a jeden malý hokejista obzvlášť s kompletní výstrojí a dresem Sparty Praha. 

  Osobně nemám příliš rád na rybníku výzbroj, neboť jí obyčejně nemají všichni, takže chrání jen někoho, takže se stejně puk zvedat nemůže..., ale chápal jsem to, kluk se chce ukázat a předvézt, je na to hrdý. Taky jsem byl takový. Malý hokejista lítal jak motorová myš a puk zvedal, takže jsem ho musel nabírat rychle a nenechat ho rozjezdit. 

  Trochu ho to zaskočilo, když to bylo dva - dva. Miluju hokejovou souhru, nahrávky, nečekané obraty v rychlosti a volal jsem na sparťana: "Zkus jinou fintu, tuhle už znám a čtu to..." A taky miluju dětský svět. Je krutý, ale přímočarý... V jistém smyslu férový. A chlapci se kousli. Jeden, že ho bolí hlava, druhý, že ho to nebaví. A kapitán v dresu odtáhl děti na jiné hry kolem stavidla...

  Pak se mi zeptal pár dospělých, kterého jsem se nejprve bál, že budou hyperprotektivní  a dětem radit a příliš jim do toho zasahovat. "Vy nějakou průpravu máte..." ptali se a já chtěl trochu dát najevo, že by si měli vážit, že s nimi dospělí hraje, že od lepších a starších hráčů se většinou naučím nejvíc... "Mě když vzali mezi sebe v Bechyni na rybníku Halamové - tedy táta se syny, byl jsem šťastný a hrál jako o zlato..." Tady si pomalu děti určují pravidla hry... Ne, zo jsem neřekl a pár pochopil, že si mi něco nezamlouvá a vzpomněl, jak trenér Krupp, trenér z Německa chodil na Hvězdu a nepoznali byste prý podle jednání a chování kdo to je. "Hramal sníh, zavazoval dětem brusle, připravoval branky... " 

  Doma jsem si chtěl trochu postěžovat a schytal to hned z druhé strany. "Ty budeš mít nějaké řeči? Zrovna ty, který ztrapňoval své vlastní děti a křičel v jejich prvních fotbalových křůčcích na ně naprosto opačné pokyny, než na ně volal jejich vlastní trenér. To bylo tak trapné... Zrovna ty..." Ach jo... Spravedlnost opravdu neexistuje. 

  Další den jsem šli na poslední hokej, byla obleva, sešlo se nás tam pár nadšenců, a třebaže to bylo spíše o koupání, neboť kdo chtěl přešlapovat pozadu, většinou se zaryl do ledu a spadl do kaluže vody a hrnul vlnu tříště před sebou na útočníka... Ale jsme srdcaři - ťukli jsme si... Takže hrajem pořádněj ťukes, jestli ne o zlato, tak o prezidentskej pohár určitě a kdo není nastoupený vedle a připravený zasáhnout do hry... Samozřejmě. Malý sparťan v hokejistickém a jeho družina. Viděli boj a chtěli se přidat. Přijeli po čuchu.. Jenomže chlapci, život je tvrdej. 

  Kdybyste včera vydrželi o chvíli déle se mnou a velký si vás otestovali a očuchali, hodili by vám teď lano... Takhle to chodí... Jenomže vy jste nevydrželi. Vydržet o to jde. Vydržet hrát o když to nejde a nelepí a slavnej je zrovna někdo jinej... Bohužel stáli tam a já je pozdravil, poznamenal jsem, že jsou dobrý, ale lano nedostali. Tohle co píšu, je zákon skautingu na rybníku.