Návrat

 

  Vracení je těžší, než odcházení, stavění, než boření, odpouštění, než provinění. Je to složitější proces. Člověk se za ten čas, který strávil pryč změnil, ale stejně se změnili i lidé doma. Chovám se trochu jako Nor. Zapomínám si krýt záda. Naivitu nepokládám za nectnost. Žena má, stejně jako řada dalších lidí v Čechách obdivuje a podporuje motorkáře Švihálka a denně visí na jeho blogu. Za statečnost, optimismus, humor a odvahu. 

  Motorkář Švihálek havaroval s partnerkou, přičemž nehodu nezavinil. Amputovali mu nohu a jeho partnerka má ještě komplikovanější problémy - mnohočetnou zlomeninu, museli jí nahrazovat jednu končetinu, kostí jinou, tedy vlastní... Do toho já jsem se ocitl ve věku, kdy začínám kulhat. Přehnal jsem určité sportovní výkony, ale v souvislosti se Švihálkem - pacholegem - pacholíkem - si už nemůžu ani postěžovat, pofňuknout, přitom je to pro mě absolutně něco nového. Asi obyčejná voda v koleni... 

  Neprošel jsem v psychologických testech jako profesionální řidič. Odmítl jsem lhát, stylizovat se, zmírňovat jednoduché odpovědi na složité otázky. Od doby kdy jsem byl v blázinci, nesnáším psychology. V Čechách obrovské pozdvižení jak to, že mě v Norsku psychologové v mém věku neprošetřovali... Odpověď je jednoduchá - byl jsem příkladný řidič. Bezproblémový. Snažím se nehody předvídat a předcházet jim. To byla moje práce na moři i na silnici. 

  Přicházím k našim furiantům a vytrvale hledám místo ponocného. Doba koronaviru mi zrovna dvakrát nenahrává. Pro kamarády jsem byl dosud vzácnost, teď je má přítomnost na pováženou. Navíc z toho tepla a dusna mám neustále rýmu. Eskymácké obraty v moři opravdu léčí, ale po eskymování v českých řekách a používání klimatizace a nezbytném nočním větrání jsem jednoznačný adept na testování a karanténu. 

  Kamarád, který za mnou byl v Norsku se hodně drsně topil na českém jezu a od té doby se bojí vody. Opilý prý jez pokaždé sjel v pohodě, ale střízlivý strávil půl hodiny boje ve válci... Vlastně to chápu... Taky jsem se ve třech letech topil a pořádně se naučil plavat až na výšce... Mám vesty, kurzy, licence. Hm... A do toho jak jsem bilingvní... Říkám, že velbloudi se mají pěstovat, nikoli chovat. Probouzím se levou nohou, nikoli vstávám. Joj. 

  Ale naštěstí jsem objevil ráj. Po paddlebordech, motorových skútrech, flybordech, houstnoucí vodní i silniční dopravě existuje na jedné české řece úsek, kde v pátek v podvečer během dvouhodinové plavby není slyšet televize, křik, potkáte jen jednoho retro kajakáře, jednoho rybáře, jeden člun s dětmi a jednoho otužilce a obdivovatele inuitského pádla s přítelkyní. Jinak ticho. Ano ticho a klid a příroda. Zkrátka zázrak.