Tak se to tedy stalo, aniž bych tomu
chodil naproti. Už jsem v to věru nedoufal. Nečekaně. Překvapivě.
Bylo to rychlé jako blesk. Jako lavina. Najednou jsem znovu řešil
sežehnutí a soustředil se na vlastní dech. Kniha Možnosti
milostného románu od Jana Němce téměř na na jeden zátah.
Takhle jsem četl v úplně jiných dobách, kdy jsem si nedělal
starosti s budoucností. Vzdělanost, mnohovrstevnatost, vtip, ale
také silná dávka narcismu, exhibicionismu – pravý exibicionista
nevyhledává s lidmi, před kterými se obnažuje, osobní kontakt.
– Zřídlo inspirace. „Nestuduj podstatu, nýbrž vědění o
podstatě, neboť jen skrze přístupy ostatních, se o ní dozvíš o
mnoho víc...“
Odhodil jsem masky a dovolil si být
opět zranitelný jako dřív. Uvědomil jsem si to na letišti v
Oslo, což je mraveniště, stejně jako každé jiné letiště,
kdekoli na světě. Na pánské toaletě leští jednou rukou
černoška zrcadlo, zatímco druhou si přidržuje u ucha mobil.
Somálky to zastrkujou za šátek, burku, hidžáb, či nikáb, takže
nepotřebují ani handsfree, pomyslel jsem si. Několik mužů
poodešlo ke kabinkám a přenechali mušle těm statečnějším,
snad aby okatou a viditelně citově přibržděnou mulatku
nevystavovalo trapné situaci, ale i já jsem patřil mezi ty
rezignované a otupělé. Navíc její vozík s čistícími
proprietami blokoval cestu všem, takže budu nakonec rád, když
odsud co nejrychleji zmizím. „Achabe kchábe, chalů cha,“
hulákala jako by se nechumelilo a my v rukou netřímali zbytek
posvátné hrdosti, nyní třeba směšných a titěrných
rozměrů.
Letěl jsem domů do Čech, abych už
konečně a definitivně rozřešil, jestli se moje žena za mnou
přestěhuje, nebo se já navrátím zpět do vlasti. Nasnadě byla
i další varianta, ale k té se ani jeden z nás neklonil. Spíš
jsme ji nabízeli jeden druhému jako velkorysou možnost zbavit se
okovů a pout a stereotypu a něčeho, co je nepopulární a plné
nervozity, nemocí, hysterie, zapomínání, ústrků a dalo by se to
shrnout do jediného slova, kterým je společné stáří. Přes
obvyklé a zcela očekávatelné výčitky, jako že jsem se o ní
nikdy nestaral, tak jak bych se o ní mohl starat v cizině, nebo že
mi jde jen o to, aby byl kocour v troubě, jsme se nakonec přece jen
dostali k meritu věci.
Takže cizina ani Norsko jí neláká.
Není dobrodružný a dobyvačný typ. Nevládne dostatečně cizím
jazykem, který je ve školství jejím hlavním a výhradním
pracovním nástrojem, takže se obává, že nesežene džob a
nevydělá oněch 400 tisíc za rok. Je to málo, ale vlastně ne.
Pořád jsou to důležité peníze, které by nám chyběly. Bojí
se závislosti na mně, zejména v nesnázích. Norština se jí
plete s němčinou, navíc je tu pes a děti, které jsou sice velké,
ale doma by neměly prakticky nikoho... Jen sami sebe navzájem a to
je málo. Uvědomil jsem si banální věc, že slyšet nepříjemnou
pravdu není o moc lepší, než jí jen tušit.
Ale to nebylo zdaleka všechno. Stejně
jako nikdy nechtěla abych odjížděl, tak nyní vůbec netlačí na
to, ABYCH SE VRACEL. Naopak. Na samotu si zvykla, naučila se s ní
žít, potřebuje jí a nyní se budu vlamovat do zaběhlých, malých
rituálů. Budu nespokojený. Svůj vlastní stesk budu řešit
unáhleně a přepjatě. Jsem starý a práci neseženu a tu kterou
seženu, v té budu zcela jistě nerealizovaný. A bylo to. Karty
byly vyloženy. Neměl bych své rozhodnutí uspěchávat, což jsem
ani nechtěl. Měl bych si vyřešit důchod a daně. A jako je
složitější cokoli postavit, než to zbořit, tak i návraty jsou
spojené s úplně jinou energií, než odjezdy. Člověk si to
neuvědomuje, ale svět doma se změnil. Nedostává křídla z
očekávaných dobrodružství. Cestovní horečku vystřídají
příjezdové obavy. ODYSSEUS. Kniha, kterou jsem tak dlouho studoval
a nikdy neobsáhl. Nezbytně si ji musím zapůjčit a vrhnu se na ní
teď se zcela jinou zkušeností.
A pak, dlouhé severské noci
vystřídají dlouhé jarní a letní dny. Budu vyjíždět na delší
expedice, budu poznávat novou přírodu, nové lidi, stesk a samota
a tma se zanedlouho rázem odplaví. Přece jen jsem se něco málo
naučil, něco mohu doma nabídnout, nějaké nápady mám. Navíc se
díky Koronaviru začínají naplňovat apokalyptická proroctví a
já sám sebe vidím jako člověka, který se symbolicky navrací
buď po moři na kajaku – místa pro ostatní ještě stále jsou -
to v případě karastrofické verze, kdy epidemie dozná tak obřích
a nemilosrdných rozměrů, – že se uzavřou se letiště,
hranice, dálnice..., atd. Nebo v mé oblíbené Itálii jako
dobrovolník, poněvadž mé místo není mezi snoby ani úspěšnými
a trpělivými lidmi, nýbrž naopak v týlu a ohnisku nepřítele.
Komentáře
Okomentovat