On the road - Bergen - Troms

  Na rady řidičů jsem nedal /-pozor na počasí, -zajisti si kemp na přespání, - má sněžit, čeká Tě vánice a kalamita a pod sněhem led.../ Mistr světa? Ne. Jako polehčující okolnost budiž mi připsán fakt, že jsem se musel stěhovat dvakrát - do kempu - kvůli naprosto podivně zbrklé a urychlené evakuaci asi 70 lidí, kterým hrozilo, že jim spadne barák na hlavu. Mělo to ovšem i své výhody. Poznal jsem o něco víc norskou mentalitu. Mohl jsem si vyzkoušet stěhování nanečisto. Byl jsem svědkem kamarádů, kteří mi říkali – udělal jsi nejlíp, tady s námi hýbou jako s figurkama na šachovnici...

Měl jsem seběvedomí - mám starý, ale dobrý auto Mitshubishi Outlander. Pohon na čtyři kola, nové zimní pneu. Navíc jsem autem nikdy neboural a jezdím běžně trasy Chorvatsko - Čechy nebo Norsko - Švédsko - Dánsko - Německo - Čechy a celé sám... A v poho. Když mě navigace před Trondheim navedla na polní a lesní cestu, trochu mě to vyhodilo z konceptu. Totiž klepal jsem se jako malej ratlík -na Lofoty, natěšený na tu pohádku a masívy a zimu... Na kajak bez turistů...

Hm. Ale já jsem taky turista přece. Ale ne, zase se budu provokovat malichernostmi... Rozloučil jsem se pěkně - jak hezky se rozloučíš, tak dobře jinde začneš... Chyba lávky. Tlačil jsem na pilu. Jel přes noc na sněhu skrze národní parky a kolem mě to střílely kamiony nebo auta teréňáci. Jak říká vtip - nejlepší teréňák je podnikový auto. První noc jsem si na odpočívadle asi hoďku, dvě dáchnul. Probudila mě zima. Hurá, jsem za Trondheimem. Ale pořád svítím do padajícího sněhu a vločky světlo odrážejí a proklatě uspávají. Auto tak příjemně topí. A kde se bere to svodidlo přede mnou?!!! To nevyberu! Vyberu. Mám čtyřkolku. Brzda, stočení volantu, záběr - plyn, líznul jsem to a jedu smykem na druhou stranu na další svodidlo, zase brzda plyn, tentokrát už slyším ránu o sníh, ale vybral jsem to, nic jsem nepromáčknul, ale rána to byla. Škrábance, rýpance, rýhy...

Nor ve flanelce zastavuje a ptá se - Er du sliten? Jsi unavenej!? Odpovídám upřímně - jo! A úplně upřímně? Zjišťuje, jestli jsem unavenej, sjetej nebo jsem dostal infarkt... Všichni jedou dál. To znamená, že to nemohlo bejt tak hrozný. Možná je to tady na severu v horách běžný... Ranní biliár. Připojištěnej jsem málo, nic sem nezničil, lak, plechy, ale kdo ví...

  Vyprávím to ženě. Hubuje mě a pláče. Nicméně její nezájem posledních hodin a vlastně dní o mě je ten tam. Voláme si zas co hodinu. Jako kdybychom se zase měli rádi. Máme se rádi. Má strach. Trvá na tom, že si musím vzít hotel. V něm si dobíjím dron a foťáky a jedu na trajekt na Lofoty, kterej pro nepřízeň počasí zrušili. A že mně tolik kamarádů radilo - čekuj si ty spoje... Ztratil jsem hodiny světla. Ztratil jsem půl dne a na Lofotách jsem v noci. Vidím prd. Jen pohádkové vesničky a nad hlavou se klenou monstrózní obři. Vystupuju a v tu ránu ležím. Po čem se to tady jezdí? Po ledě?

Po tom biliáru jedu trochu jako podělávka, zdržuju, ale taky jsem mohl skončit na střeše. Bylo to varování. A navíc na střeše mám kajaky, takže bych byl první auto, co kajakuje na střeše vzhůru kolama - nohama a navíc po sněhu. To by bylo fajne video. To by bylo lajků... Už mě to věčný uhýbání místním leze krkem. Připadám si, že jedu po zledovatělý oranici. Ale Troms už je na dohled. Zapadl jsem. To nebylo rozšíření pruhu na vyhnutí, nýbrž sněhový jazyk. A ti, kterým jsem se vyhýbal, upalujou do práce na kafe. Jen si jeď, posero, stejně si tě najdu... U mantinelu. Vyjet nemůžu. Tak přece dojde na odtahovku. Jedna ostuda nestačila. Kalich hořkosti pěkně do dna. Staví borec s Volswagen Tourag. To oceňuju. Jestli mám provaz? I kdybych měl, tak v téhle vánici vystěhovávat celý byt do sněhu, hrnce, lux, pádla, žehličku, skleničky, příbory, postel, a tisíce dalších věcí... To nejde. Stěhuju se jako cikán... Prej mám počkat chvíli. Jede ho koupit na pumpu. Staví druhej borec. Docela jsou pobavený. První se vrací s provazem, druhej mě vyhazuje od řízení, že s tím nemám zkušenosti. 10 minut a jsem venku. Klepu se.

  Všechno mě to nějak vzalo. Na děkování a sbližování nejsou nijak zvědaví. Spěchají do práce. Běžím pro bonboniéru do auta, mám jí při ruce, mlsal jsem během celé téhle noční kavalérie. Whiska je zahrabaná, než jí najdu, ujedou... Bonboniéru berou. Je to nějakej jejich Håkon. Začátek není špatnej... Jedu hned do práce. Stejně bych neusnul. A zaměstnavatel mě vítá. -Jsi unavenej? -No tak to je paráda. Budeš mít ve třídě kolegu ze Sýrie, ze Španělska, ze Somálie a tady to je Gregor, Polák jako ty... Budeš to táhnout! Dneska to zvládneš ne?...