Voda, která hoří

Voda, která hoří – reakce na coleur RR 113 – recenzi knihy Jitky Vodňanské

Taky jsem přeskočil prvních 145 stránek o rodinné historii a předcích, ale dále se mi už vlastně kniha velmi zamlouvala. Přijal jsem jí zejména v její nedokonalosti. Zamilovanost se většinou přece projevuje banálně a povrchně. Je neučesaná. Příznačný mi dokonce přijde i její terapeutický jazyk, skákání, to že je pachatelkou dobra a fakt, že nemá literární střevo, natož ambice. Zbaštil jsem i s navijákem, že pomáhala, terapeutickým termínem – dotovala a kojila národní ikonu. A jak zjišťujeme během vyprávění, i k jejímu samotnému překvapení, nebyla zdaleka sama. Co ta ubohá holka čekala? O tom ta kniha pro mě je.

 Terapeutický žargon je prostě takový, že mluvíte neuspořádaně a intuitivně, ale vždy teď a tady. Je to deformace. Je to vějíř a koláž barev a vjemů, aby se klient navázal... Rostu z lidí, kteří mají devět řemesel a pak jsou vykulení z desáté bídy. Umějí všechno a zároveň nic. Já sám jako terapeut jsem vždy stál na straně Bratrstva kočičí pracky. Přesto se mně velmi dotkla stopa a nit bolesti, nikoli hořkosti a msty a výčitek, ke které mohl děj nakrásně sklouznout. Nevím, asi jsem já sám naivní a bylo už takové zadání i od redakce Torstu, ale možná je to i tak, že sám patřím mezi velké kritiky a zároveň milovníky V. H. Myslím, že jsme až příliš dlouho ustrnuli na jeho mýtu. Nechtěli jsme jako Jitka Vodňanská vidět jeho nectnosti a pojmenovávat je. /Např. zde zcela zjevnou nerozhodnost, rozmazlenost, rafinovaně maskovanou touhu po moci... Ve chvílích kdy stojí před společností a světem nová témata, nová odpovědnost, se z dosavadní výhody stává nevýhoda. Podobně jako Masařík – Masaryk, ustrnul trochu ve století 19., tak i V. H. ve století 20. .../. I já jsem byl zamilovaný do V. H. a až nekriticky adoroval jeho hry a texty, patřící však už do minulosti, do škatulky existencionalismu. V. H. si to ještě pro jistotu posychroval – zakázal ve svých hrách škrty a začal kafrat do inscenování a režie...

Zasloužili bychom si po V. H. jiného prezidenta, než jakým je Zeman a skutečnost, že tolik lidí raději volí zprofanovaného, zamindrákovaného, ale z jejich hlediska ostrého a vtipného dědka, než nezáživného vědce, věrohodného lesníka, progresivního aktivistu nebo briskně formulujícího textaře, tkví právě ve způsobu tehdejšího odcházení.

Vzpomínám, že jsme kdysi diskutovali na chodbě DAMU, proč proti Havlovi žádný novinář a politik nevytáhne jeho randění a přelétavost Dona Juana po sezóně... Já jako úzkoprsý a netalentovaný ideolog, jsem tomu nerozumněl už vůbec. Proč za ním stojí taková jednotná síla? Na připomínku kdo jiný by uspěl v zahraničí, kromě Kundery, Hrabala a Jágra byla nasnadě odpověď – kdokoli. /Já jsem si opravdu nevěřil, nepředstíral jsem nikdy, že jsem ne-sebevědomý./

  Ještě jinak. Kniha Voda, která hoří rozhodně neohrožuje moji lásku a úctu k Václavu Havlovi. Víc ohrožuje a narušuje, myslím, nekritický obdiv a pohled k dílům, na kterých jsme vyrostli. Podstatou společnosti je, že je rozdělená. Vyčítám Terezii Pokorné, že je ke knize, která mě nadchla od 145 stránky -cca, nespravedlivá. Pro nás jsou tohle novinky, které nám Václava přibližují, protože potvrzují jeho námi předpokládané nectnosti, které jsou pro disent notoricky známé... Nechválíte a to respektuji a částečně obdivuji. Je to Vaše strategie a obor a styl a rukopis a celoživotní konzistentní postoj. Kritický pohled nade vše. Ale já osobně si myslím, že být oficiální milenkou, tedy druhou ženou leadra opozice a celý život tajně doufat, že se to změní, a když už vyhasínáte a blíží se satisfakce a vy vyhasínání sama sobě přiznáváte, a ono se to veřejně nesmí, tak najednou máte zlomené srdce, že to je jestli ne nosné a dech beroucí, tak určitě je dobře, že taková kniha spatřila světlo světa, že je. Dějiny jí odplavily muže. Patrně toho pravého správňáka. Mě osobně to oslovilo víc, než Odcházení. Takhle se odchází ze scény? Takže jsem i smířlivější k následnému a v knize závěrečnému vyjmenovávání všech podporovatelů, o které se pak bolavá Jitka mohla opřít.

Možná já sám jsem vyhaslý. Každej herec mě kdykoli utáhl na veřený nudli. Rozhodně je to pro mě téma. Zhasínání. Bulvár nečtu. Pražským adorovatelům V. H. kniha neublíží. Racionalistům, pragmatikům, skeptikům, ale i lůze, pro kterou je V. H. hromosvodem nenaplněných očekávání, též žádná traumata nepřinese. Spíš ho zlidští a přiblíží. A to i ty vámi kritizované fotografie. Bezesporu byl geniální kuchař a organizátor a duch vizionářský. Nicméně podstata mé připomínky trvá v tom, že kniha je o J. V. A o tehdejší době. O její zamilovanosti, naivitě, odvaze, o jejích obyčejných snech a jejím následném zklamání. Hovoří o věcech, o kterých se /veřejně/nemluví, a kterých se většina lidí bojí.

Trochu jsem si odpočinul od pádlování.