Odmítnutí - ikke nekter

Odmítnutí  - ikke nekter, iše nekta

 Zareagoval jsem na upoutávku kajakování v noci, které předcházela přednáška v aule na sportovní škole. Na přednášku jsem ovšem neměl čas. Tušil jsem, že to nebude jednoduché. Přijel jsem na parkoviště, kde zevloval jeden kajakář. Stmívalo se. Říkal, že má ještě někdo dorazit a ptal se, odkud jsem zjistil, že se tahle akce koná. Už v té chvíli jsem tušil, že bude problém. Na internetu jsem to zjistil.

 Jakmile dorazil další kajakář, do našeho šéfíka v tu ránu vjel příval energie. Vystartoval ke mě do auta a začal se mi prohrabovat ve věcech. Zkoukl vestu, pádla, lékárničku /léky a obvazy mám v krabičce na jídlo/, štrachal a ptal se, kde mám světlo... Nasadil jsem čelovku a pyšně ji zapnul. Hned mě vyhuboval, že jsem ho oslepil. Začalo mě to bavit, protože jsme si podle mě měřili, kdo ho má většího. A já jsem věděl, že kajak mám rozhodně větší já. Jenomže přišel s trumfem. Nezná prej moje karty. Řekl jsem to nevadí. ,Nic se z toho nedělej. Já na moři karty stejně nehraju.´

 Evidentně ho tenhle druh humoru příliš nebral. Karty jsou něco jako řidičák. Existuje základní kurz, technický kurz, kurz v obtížných podmínkách, kurz takový a makový. K norským kurzům mám lehce rezervovaný vztah, slušně řečeno, takže jsem tušil, že se budeme trochu handrkovat. Řekl mi, že za mě nemůže vzít odpovědnost. Řekl jsem, že nechci, aby jí za mě bral. Trval na svém, že za mě nemůže vzít odpovědnost. Řekl jsem, že mu pomůžu, snímám z něj  tu proklatou odpovědnost, už jí nemá na bedrech, a já ji beru sám na sebe…

 Nicméně tady bylo jasné, že  má úroveň norštiny i angličtiny prochází zrovna zkouškou ohněm. Pochopil, že dělám vtip, ale gramaticky to určitě nebylo správně. Pochopil smysl, co mu říkám, ale na vtip, bylo třeba volit jiný slovosled. Mohl mi jít naproti a přeformulovat, co jsem ze sebe neobratně soukal. Jenomže to byl suchar a navíc hrozně důležitej. Tak jsem mu šel naproti já. ,Chceš mi říct, že mě odmítáš?´ ,V žádným případě tě neodmítám. V žádným případě tě neodmítám...´ Úplně se leknul odmítnutí. Jako kdyby se v Norsku nesmělo odmítat. Moře je přece všech… Peníze jsou taky všech… Proč teda ten hysterickej strach z odmítání? Kdyby věděl, kolikrát já už byl odmítnutej, nemusel mít strach, že se tady vrhnu z útesů…

 S těmahle klukama je to těžký. ,Dobře neodmítáš mě, ale nechceš, abych s vámi jel. Je to tak správně?´ Začal něco blekotat o tom, že mám přijít v pondělí a že si mě proklepne někde na fjordu, jenomže já v pondělí mám fotbal, kamaráde. ,Hele, víš co, já s Váma pojedu jenom kousek. Budu předjezdec. Fanda, kterej běží kousek s profesionálama… Sto metrů. Dvě stě metrů… Je to tak v poho?´ ,O.K.´ Věděl jsem, že tady v tom jsem zase já srab. Když něco slíbím, je mi hloupý to nedodržet. Byl by to podraz. A oni by mě už nikdy nevěřili… Dělám si rád legraci, ale slovo má přece svoji hodnotu. Zvlášť to poslední.

 Takže jsem vyjel na vodu. Rozcvičil se po hokejisticku na Krista. Myslel jsem, že je tím ohromím, jako holky v klubu to budou hned po mně opakovat. Pádlo na kříž za hlavu a protáhnul jsem páteř. Opakovat tůdle… Dělal jsem to schválně, vím že tohle Norové nedělají a hokej hrát neuměj. Tak jsem si lehnul na vodu. Ani to je moc neohromilo. Pak jsem si skoro lehnul, že jsem udělal obrat, jenomže jsem měl ten druh kajaku, kterej je hodně stabilní a obraty na něm nejdou tak, jako na jiných značkách, takže by se mi určitě eskymák nepovedl, což jsem si před nima rozhodně nemohl dovolit… Tak jsem jel k ostrůvku a zase zpátky. No úplně jako dítě jsem tam vyváděl. Přípravy jim trvaly pěkně dlouho. Možná se modlili. Možná se domlouvali, co se mnou… Ten druhej se mnou vůbec nemluvil. Asi to měl zakázaný. S tímhle jsem se představil, ale pak udělal takový drama, že ani nevím jestli i s tím druhým. Možná to byl jeho milenec a žárlil.... Nevím. Zvrátil jsem se úplně na záda a sledoval pomalu vycházející hvězdy. Pochopil jsem, že mají výbavu trochu nákladnější než já. Déle se oblékají a jako horolezci se vzájemně kontrolují a pomáhají si. Co mi imponovalo, bylo světlo. Nepoužívali čelovku, ale jen červené zadní. Dívají se ve tmě.

 V tom stresu a pocitu, že pomalu prohrávám, jsem úplně zapomněl na to, že i já mám přece na čelovce červené světlo. Mohl jsem jim říct po ostravsku jako Pastrňáci - co machruješ, hele, mám taky červený. Po třech přepnutích udělám ze světla, červené, ale čert to vem. Vůbec se se mnou nebavili a pořád se strašně loudali. Byly vlny, déšť, poměrně zima a provázel jsem je místo dvě stě metrů metrů pět set, možná kilák. Asi si mysleli, že se na ně přilepím. Nevím. Hladina směrem do vnitrozemí byla klidná. Tímhle tempem tak za hodinu projedou ostrovem a budou na otevřeném moři.

 Já se vrátil na otevřený fjord, kde se zatím zvedly vlny tak na metr, začalo foukat a déšť mi mlátil do obličeje. Cítil jsem, že jsem nevyjetý, neuspokojený. Vydal jsem se na vlastní pěst na moře z druhé strany. Čelovka mě najednou oslepovala, protože déšť to světlo odrážel. Vypnul jsem to. Ale neviděl jsem, jel jsem poslepu a několikrát jsem se sotva zvednul z hladiny. Prostě jsem neviděl, jestli jedu po vlně a serfuju nebo proti ní nebo jí mám po pravý ruce, po levý… Jezdil jsem po citu ve tmě a motal jsem se. Ale hlavně jsem začínal být uraženej a nasranej. V hlavě se mi připomínaly všechny bolestivé odmítnutí mě samotného. V divadle, od holek, od rodičů, od nejbližších… Příboj mě hnal na skály, toho jsem se jedinýho bál.

 Ale docházelo mě, že já bych takhle přece nikdy nikoho neposlal do horších podmínek. Ale to oni neudělali… Co mě tak nadzvedlo žluč? Bylo to je moje ukřivděné a vlastní rozhodnutí. Dal jsem si pár příbojů, adrenalin se dostavil, ustál jsem to, nemusel jsem se celej přetáčet eskymákem. Jen jsem se zvedal z hladiny, když jsem plácnul víc nebo se zhoupnul nečekaně, jako se to stává u vratších kajaků na řece, ale to jsem měl natrénováno. Nezmatkoval jsem. Zpocenej jsem se vracel, vlastně ve stejnej okamžik jako oni. Bohužel klub, ve kterým jsem, vyjížďky s větší obtížností nepořádá… Všechno dopadlo dobře. Ale zvláštní sedlina kulturního minutí a nepochopení zůstala. Ani jsem se na ně nepodíval. Přišlo mi to celý nějaký pitomě akademický a zvláštní. Vzpomněl jsem si na rčení: Ledová mořská panna tě odmítne, ale hladovej žralok nikdy.

https://vimeo.com/312568907