Krize v mlze

  Velký plány. Lehký mrazík. Slunce. Nad hladinou opar. Vymyslel jsem si průzkum celého Masfjordu. Nejen té známé první části, kde skončí většina výprav, ale jet pěkně dál, tam kde v létě jezdí trajekt, kde jsou blízko ostrůvky a otevřené moře… Hodně ryb. Království pro potápěče, zvláště v zimě, jelikož je voda čirá a je lépe vidět podmořský svět. Traduje se, že tam občas zavítají sviňuchy, nejvíc zjara, ale kdo ví…

  Byl jsem v transu jako pes, co má každým okamžikem dostat žrádlo. Už první přeplutí na druhý břeh mi mohlo být dostatečným varováním. Říkal jsem si až vyjde slunce, to budou fotky. Úplně jsem zapomněl, že pádluju a nic nevidím. Plavu a nevím kam. Ale byl jsem natěšený a plný energie. Rychle jsem to překonal a oddal se asi po hodině bloudění mlhou zkoumání druhého břehu. Mlha houstla, ale pod hladinou byl ráj. Hvězdice, ježci, ryby. Obepluju ostrov a budu dál fotit, vždyť v tom oparu je něco démonického. Jsem snad Hádes a tohle je Styx nebo Léthé. Všechno tomu nasvědčuje.

  Bylo nabíledni, že se sluncem je dnes definitivně ámen. Navíc za hodinu se už bude stmívat. Měl bych se vrátit. Když to napálím a vezmu šikmo zpět tímhle směrem, mohl bych do hodiny být na místě odkud jsem vyplul, tedy zas zpět na druhém břehu. A co se nestalo. Bác. Mlha ještě větší. Chvílema jsem sotva viděl špičku kajaku. Možná přeháním, ale najednou jsem byl v bílé sauně a prádelně a zjistil, že jakmile nemám bod, ke kterému se vztahuju, tak nemám korekci a pluju kamsi do neznáma. Pluju a nevím kam a je to strašný. V podstatě neřídím, jen bezhlavě dřu jako otrok.

  Co teď? Bylo jasný, že jsem úplně ztratil orientaci. Ale nejen to ztratil jsem i hlavu. Točím se dokola je to jasný. GoPro se mi vybilo. Potřebuju na toaletu. Močit. To znamená, že je větší zima na spodek, protože jsem trochu v křeči… Zachrání mě mobil. Najdu si mapu, budu pádlovat pomalu a pravidelně a po určité době se podívám jak a kam jsem ujel, a podle toho se posléze nasměruju doprava nebo doleva. Mobil přestává reagovat. Jednak si na něj kapu slanou vodu a za druhé nemá signál. Kompas. Myslím, že bych měl plout na sever. Samozřejmě jako na potvoru kompas potřebuje kalibrovat a já, jakmile přestávám pádlovat, tak mě proud pomalu točí dokola. Teď už je to úplná krize.

  Najednou i mobil končí. Dostal slanej šok. Všude je dál bílo. Jiná cesta není, než pádlovat, abych nenachladl. K jednomu z břehů musím přece dorazit. Proud nemůže směřovat ke břehu, ale buď do vnitrozemí nebo k moři. Je vysoce nepravděpodobný, aby mě to zaneslo ohybem na moře. To je nesmysl. Blbec jsem si nezjistil, jestli je odliv nebo příliv… Pravděpodobný je, že se točím ne v kruhu, ale ve spirále. Už je to hodina. Nad hlavou přeletěl racek. Co to znamená? Je blízko pevnina? Strašný. Chtěl bych se rozbrečet, ale nejde mi to. Pokouším se modlit, ale já se teď nemohu oddat vyšší moci, já musím přijít na spásnou myšlenku. Vymočím se do flašky. Tím dostanu energii. Ne. Zabavím se myšlenkama a budu dřít a pádlovat pravidelně a stejnoměrně. Tohle musí skončit. Anebo taky ne.

  Přichází otupělost. Co kdybych to poslal do vody. Je to vůbec voda. Dřu v prázdnu. To mám za to vytahování na Nory. To moje - poserové tohle, že je moře? -Namažu si vás na chleba. Abyste nedostali rýmyčku. Ivana Hlinku na Vás. Nemocnej herec kulatej čtverec. Hrajte nebo nám peníze vrajte… Moře léčí, ale všichni tady rádi stonaj. Za norský peníze se dobře stoná. To mám za to, že jsem se v dětství vytahoval na bratrance Milana. Určitě by i teď byl tady rád se mnou. Kdyby měl pivko, ani mlha by mu nevadila. Ještě, že jsem sem nevzal ženu. Ta by nevěřila, že jsem to nenachystal na ní schválně.  Další půlhodina pryč a břeh nikde. Musím to urvat. Ne. Žena by mě důvěřovala a já bych dál vymýšlel nesmysly. Dělal bych, že to takhle je normální a úplně běžný. Počkej poplavu napřed a jí ze břehu zapískám…

  Dobalancovat pro druhej mobil v zavazadlovým prostoru. Složitý a je velká pravděpodobnost, že se překotím a nastydnutí a zápal plic je nabíledni. Nejezdím v suchým obleku, jsem přece otužilec. Mám jen kajakářskej hořejšek. Ale je kolem nuly. Zatím pořád necítím zimu, jen trochu chlad na nohy. A prsty. Ty dostávají zabrat jak pořád manilupuju s technikou… Kdyby alespoň zaštěkal pes. Nebo jsem zaslechl, že se někdo hádá, bouchají rachejtle… Copak tady kurva nikde nebydlí živý lidi? Jel bych za zvukem, ale nic. Jen bílo. Teď míjím ukazatel pro lodě, že je tady mělko a skála v moři… Kolem tohoto ukazatele jsem jel na druhou stranu asi před třema hodinama. Na chvilku se objevil záblesk měsíce a měsíc musím mít kde? Po pravé ruce. Měsíc vychází na východě. Já jsem přijel od východu. Musím plout na sever. Ale kde je ukazatel pro lodě, že je tam ta skála. Už zmizel. Všichni se spikli proti mně. Dvě a půl hodiny a jen bílo a tma. Ale něco slyším. Ano. Autobus. Na druhé straně. Budu plout tedy na druhou stranu. Zase něco slyším, ale neměl bych přestávat pádlovat a poslouchat. Proud mě totiž pomalu a nenápadně točí, jakmile nepádluju a měním neustále směr… Ten zvuk byl navíc letadlo… Kristovy rány to je zapadákov. Budu myslet na pozitivní věci. Jestli tohle přežiju, řeknu A. ať zorganizuje hudební festival proti větrným elektrárnám. U nás lidi milujou festivaly, milujou mraveniště. Festival proti násilí. Festival na záchranu zeleného údolí. Ona na to má talent i energii. Davy přátel za ní rádi přijedou. Kapely se sami budou nabízet. Stage pro talenty, dětský koutek, panelový diskuse. A já o tom něco vím, jsem ze země kde ideologii porazil rock-n-roll. Ne. Nebudu nikoho do ničeho tlačit. Budu myslet na Knausgårda. Jak kradl, když dělal učitele. Konečně správnej Nor. Někdo, kdo píše o kantořině a nevytahuje se. Naopak má odvahu psát, jak je úzká hranice k tomu využívat té moci nad dětmi, využívat si té autority nad žáky. Zachutná ti ta role ani nevíš jak a spadneš na tu proklatou druhou stranu. Něco o tom vím vole. Proto jsem tady v takový prdeli. Píše o tom, co dělá s mladým učitelem, když mu přijde do třídy na inspekci starší kolega.

  Psychicky jsem na tom špatně. Budu takhle pádlovat a dorazím kdo ví kam. Pravděpodobně až k ránu. To je perspektiva. Nejspíš si budu muset zavolat vrtulník. Nebo záchranku. Padnou na to všechny úspory. Půjde o podchlazení, už je mi všechno jedno. Kdyby tady alespoň jela loď. Vyhoupnul bych se na palubu a řekl bych jim – jsem v koncích… Lehám si - jsem grogy, pomožte! Ale tady nikde nikdo není. Už i ten jeden jedinej posranej racek se na mě vysral. Vsadím se, že dorazím ke břehu, kde nebude nikdo bydlet. Doplazím se k nějakýmu světlu a obsadím první topení v baráku. Něco jim nakecám. Nikdo neví, kam jsem jel… Budou se mi určitě ptát obligátně – máš děti a já nebudu troškařit. Řeknu samí děti. Deset, patnáct, kolik chcete, ale hlavně mi dejte doušek rumu. Lékárničku mám, že bych mohl rozjet substituční programy, ale rum, taková základní věc a já jí postrádám. Protože jsem hovado. Nikdo mě nebude hledat. Možná už halucinuju. Něco jsem zahlédl. Jak už dlouho pluju? Od jedenácti. Hodinu je tma. Takže bude pět. Zdálo se mi něco? Ne. Byl to černej pruh v týhle posraný černý noci. Jasně. Vítězství. Břeh. Břeh. Po třech nebo čtyřech hodinách jsem o pár metrů dál od místa, od kterého jsem vyplul. Moje auto, a tudíž všechno je však na druhým břehu. Vrátil jsem se. Ale máme se od čeho se odpíchnout. Víme, že jsme první kolo prohráli. Ale jsme dál ve hře. Takováto mlha teď v noci už nemůže pokračovat. Vypadávám z kajaku do vody naštěstí jen po stehna a močím jako o život za všechny ztroskotance. Úleva. Záložní řešení v podobě močení do flašky by znamenalo zbavit se posledních doušků vody. Tahle mám ještě vodu na pokus přeplavit se na užším místě. Vyndávám si v zadním prostoru pro zavazadla druhý mobil a hledám na mapě nejužšího místo pro přeplutí na fjordu. I tenhle mobil má už na kahánku a zanedlouho bude vybitý. Asi kilometr a půl zpátky. Jdeme na to. Ale co to vidím. Osvícená lososí farma. Tu jsem viděl kolem poledne. Kolem té jsem plul. Už žádné zkratky. Podél břehu a pak napříč. Jasně a logicky. Vidím pár hvězd, můžu se orientovat…

  Ačkoli jsem spadl do vody, tak vymočení znamená, že je mi tepleji. Nebo to je tím, že jsem vystoupil z kajaku. Možná jsem se i pochcal. Trochu si zacvičil, protáhl se. Na lososí farmě na vodě vidím světla. Jede tam kamion. Nebo nějaká čtyřkolka, možná traktor. Ale řve to jako náklaďák. To může bejt jedině Polák kdo jezdí po moři v noci s kamionem, aby měl příplatky. Tady se dějou věci… Ale i mlha opadla. Vidím měsíc a hvězdy. Teď budeš svítit pacholku. Teď když už je po všem a halucinuju. Klepu se radostí nebo jsem down? Ne. Opatrně. Měsíc bude proti mně. Nad hlavou a proti. Jasně proti mně a nemohu doplout jinam, než zpátky domů na druhý břeh. Ještě sice není vyhráno, ale tuším, že vlastně ano. A bojím se zaplašit boha moře. A tak se i stalo. Najednou to trvalo sotva půl hodiny. První co jsem udělal, že nastartoval a roztopím auto na saunu. Řídil jsem nahej. Všechno mokrý jsem rozvěsil v kufru a nahřejval jsem si i varlata. Lábuž. Omlouvám se všem, které jsem proklel.