Křik na klienty - never more

Dnes už se to málo vidí. Řvát na někoho. Lidi, kteří se mnou mají problém,  se mohou radovat. Dostal to. Konečně má, co si zaslouží. Každý leader si potřebuje zkoušet to, v čem působí, i z druhé strany -  jako klient, frekventant, obyčejný účastník kurzu. Občas to přinese neskutečné zážitky. Odpojil jsem se na kajaku od skupiny v domnění, že jsem něco zapomněl a nechtěl zdržovat přehnaným vysvětlováním ostatní, tak jsem tak houknul za sebe: za půl minuty jsem zpátky, něco jsem nechal na břehu. Měl jsem tam mobil na dron, druhý mobil s norským číslem, klíč od auta, GoPro…, ztráta nevyčíslitelná a nejsme v Norsku… V Čechách lidi kradou jako straky. Syn přišel o tři smart telefony… Kdybych nic nezavolal, nic by se nestalo. Jenomže to zaslechl hlavní šéf a vedoucí jiné skupiny začátečníků a zařval jak tur: „To musíš říct vedoucí své skupiny! Své instruktorce! Jestli nechceš dodržovat zásady a pravidla na vodě, tak se seber a můžeš jít! Tady nemáš co dělat! Buď se chovej podle zásad nebo běž pryč! Odejdi!“ Nenadával. Ale byl ve svém živlu. V těch parných dnech a na špinavé tlející Vltavě se konečně začalo něco dít. Jen mě před ostatními lidmi, dětmi, kolemjdoucími na mostě seřval. Kromě něho byli všichni mladší než já. O generaci, o dvě, o tři. Sympaťáci. Nespravedlivý osobní křik mě vždy paralyzuje a ponižuje. Uvažoval jsem, jestli skutečně nemám odejít. Mám tohle zapotřebí? Proč tu jsem? Chci si vyzkoušet, jak kolegové a dělají něco, čemu se hodlám věnovat. Chci si sjet kanál, kam hrázný nebo-li komorník za chvíli pustí vodu. Rozhodl jsem se, že to kousnu. Když se pustila voda do kanálu, už se řvalo na jiné lidi a děti, byly problémy s jinými. Dalo by se to obhájit. Cholerik – stará škola. Nebo – jde o život, živel ti dá jen jednu šanci. Bohužel. Takový řev z mého hlediska ulpí. Od té chvíle jsem viděl jen chyby. Instruktoři nezvládají své skupiny. Nikdo nás nevaroval, že do kanálu pojedou rafty, které naprosto bezohledně smetou vše, co jim stojí v cestě. Minule na Vltavě mě úplně stejným způsobem seřval, mohl jsem si tohle celé odpustit. Tam v Tróji se zastavovali stejným způsobem korzující kolemjdoucí s kočárky a psy a s úžasem sledovali uřvaného instruktora a popleteného frekventanta. Jsem otužilý, slušný plavec, pod vodou vydržím přes minutu, ale řekl jsem si, byl to úlet. Ne. Ten člověk se v tom vyžívá. Co víc. Pokládá to za účinnou metodu. Až budu na té divoké Niagáře zaseklý pod kameny v proudu, zajisté si vzpomenu, ale bude bohužel už pozdě.

  Jsem z kantorské rodiny a vím, že učit lze bez deptání, vyhrožování, zostouzení, zastrašování. Daleko účinnější je humor, příklad, vyprávění, sdílená zkušenost. Co se ve mně probudilo za mindrák? I já jsem přece jako režisér řval na herce… Ale to jsem je chtěl aktivizovat. Probudit. Režisér Rajmont mě neustále cupoval, že jsem ideolog, až jsem mu to uvěřil a podepsal krví svůj celoživotní handicap. Režisér Janeček dvacet až třicet minut řval na herce za pomalost, nesoustředěnost, lenost a nepřipravenost, aby na závěr zkoušky všechny čtvrt hodiny vychválil za to, že jsou zlatí, protože se nekurví v reklamách a dabingu, berou minimální plat a nechají na sebe půl hodiny od něj řvát /dle mě by stačilo chválit deset minut a řvát pět…, ale hlavně nejlepší je hovořit k věci a situacím…/ Ne. Mně to vždy bralo energii a připadalo destruktivní. Trenér Rada řve na ligové dospělé fotbalisty třeba celé utkání jako pominutý. Je to vulgární. Radí jim téměř, kterou nohou mají kopat a nikdo mu neřekne, že to je neekonomické, zastaralé, neefektivní. Respektují jeho styl. Fotbalista Řepka rozkope v šatně koš, aby ukázal ostatním, že má koule a že se nebojí. A hlavně chce, aby ho mladí následovali. U mně je řev směšný. Je to ukázka slabosti, hysterie a zbytečného afektu. Je to něco jako poplivání. 

Ten člověk měl tak postavenou smlouvu, že chránil v podstatě jen jeho a jeho majetek, nikoli nás před psychickou újmou. Představil mě jako známého samorosta z Norska. Vlastně se trefil. Všechno by bylo v pohodě, kdyby tam nebyl řev, nýbrž domluva. Nedostatečná interakce, vlastně jediná – jseš nepřesný a přejíždíš vracák. To bylo celé, co jsem se o svém stylu dozvěděl… Překvapilo mě, jak tahle firma vůbec nestojí o zpětnou vazbu. Instruktoři naprosto nezvládají svou práci. Nevidí, že kluk, který se několikrát překotil, už toho má plné zuby. Nevědí, co to je chvála. Neznají slovo podpora. Patrně nikdy nevyslovili otázku – Jak se cítíš? Neustále mě šikanují, že mám něco v nepořádku – dlouhé sea pádlo, provaz s karabinami se může za něco zachytnout, vysoké holiny naberou vodu a utopí mě… Proč  ale neřeknou dalšímu frekventantovi, že nemá zapnutou helmu?  Pořád padá do vody, hrozí, že mu nejen uplave helma, ale spadne na kámen nebo si dá hlavičku do tyčky a na chvilku ztratí vědomí… Samozřejmě, už hledám chyby, nikoli tam kde nejsou, ale tak, že je to nevýhodné i pro mě samotného. Asi taky nebudu žádný dáreček. Při sjíždění kanálu si často zpívám, protože si plavu ani nevím jak…

  Jasně. Ne každý kurz a společnost a aktivita se hodí pro každého. To by byl přece život nezajímavý a příliš jednobarevný. Někomu může tenhle druh drilu a umanutosti vyhovovat. Sám jsem si naběhl. Sám jsem to chtěl. Občas trochu bagatelizace Norska – tam na moři přijde občas vlnka… Nejsem samozřejmě Ondřej Nikl, který je schopen jezdit v pětimetrových vlnách, nicméně setkání s expres lodí na fjordu je stejně nebezpečné jako chodit po dně a vlny a příboj prostě miluju a pokládám za léčivé. Bylo pro mě trochu s podivem, že i celkem příjemná instruktorka, která dobře a vskutku přehledně vysvětluje, jak se pádluje, sedí v kajaku, obléká a svléká sprunda, tak i ona po určité době na kanálu začíná kopírovat řvoucího leadera a nasazuje a nabíjí ke stejné munici. ZAČALA KŘIČET V KANÁLU, KDE SE HLAS MUSÍ ZVEDNOUT, NEBOŤ NENÍ SLYŠET VLASTNÍHO SLOVA, nicméně zase úplně mimo mísu. Na kluka, který naprosto ohromně četl a cítil vodu, byl převelen k nám pokročilým, ale potřeboval si na chvilku odpočinout a o metr dva si poodjel. Tohle platí ve všech oborech a je to dar, vidět v jaké fázi se frekventant – klient nachází. Tedy moc nenakládat na někoho,  kdo na to nemá, ale zase nedělat druhý extrém – neučit aristokracii používat příbor…

  Nejsem aristokrat. Jsem samorost. A byla to dobrá zkušenost, kterou si prostě už víckrát nezopakuju. Pár rad na závěr. Na začátku je dobré se navzájem představit. Nechat navzájem představit ostatní mezi sebou. Důležité věci zopakovat, nikoli vtipkovat, že to stejně nikdo nečte, co je nezbytné, a pak se na něm vozit. Trochu laskavosti a pohled z očí do očí neuškodí. Sdělit plán a harmonogram dne a zeptat se, jestli ostatním vyhovuje, zeptat se na jejich mínění je dobré. Je to dokonce velmi důležité, protože když se mě nikdo nezeptá na mé mínění, tak obvykle o můj názor ani nestojí a já pak přestávám naslouchat. Ale přesto jsem potížista a ptám se, chtěl bych duplikát smlouvy. Odpověď - všechno si dostal a mohl přečíst na internetu... Tady tkví zásadní problém. Podepisuju něco a nestačím si přečíst co... A nemám v ruce co jsem podepsal. Tohle jsem už taky někde zažil... Že si platím někoho, kdo mě seřve, je úžasná lokální strategie. Dobrý byznys plán. Fakt. Kdesi ve středních Čechách existuje hospoda, kde si zákazníci připlácejí za to, že je obsluha mlátí hadrem a řve a hází jídlo z talířů, jako tomu bylo kdysi ve středověku… Nicméně znám hospody na Žižkově, kde po jedenácté večer za několikanásobně skromnější obnos dostanete totéž a je to víc uvěřitelné.