Dobrý člověk Jan Magne

   Máme nový přírůstek v rodině oznámil jsem kamarádům, kteří mě spontánně gratulovali. Musíme to zapít… Když zjistili, že jde o nový kajak, cítili, že jsem je dostal. Jsou podvedeni a pít se mnou odmítají. Kromě Filipa, ten prý mě v tom rozhodně nenechá. Bude pít na cokoli a kdykoli, jen dnes jsem to přehnal… Dobře budu pít za vás dodělávám je… Na nyní populární české diskuze, kdy herečka vyndala vlajku z vagíny nebo poklopce nebo kdy se nacházeli herci v inscenaci Moje násilí, tvoje násilí, jak je pánbůh stvořil, nemají náladu. Řekl jsem, že musel přijet jugoš, režisér z bývalé Jugoslávie, aby dostal v Čechách nácky na jeviště. Je to totiž daleko těžší dostat do divadla nácky, než tam dostat snoby. Snobové jsou pro divadlo úplně stvoření. Letí na něj jako slepice po flusu. Ale úplně nejtěžší je dostat do divadla dobré herce… To už jsem dlouho nezažil… Přistihuji se, že hovořím přes druhé pro sebe. Nikoho to zde v Norsku nezajímá. Nikoho nevzrušují ani moje mindráky, ani Ježíš znásilňující muslimku. A akademické a ironické šlehy na téma ,slušní lidé´ už vůbec ne.

  Připomíná mi to diskuse alá Zeman - Drahoš. Kdo z našich rozhořčených akademiků se nebojí v hospodě diskutovat s pravicovým extrémistou? Kdo se ho do očí zeptá - Jsi nácek? Sympatizuješ s náckama? Vzpomínám, jak kdysi po fotbale v Masné chodil do hospody holohlavý člověk, který po otázce Máš rád Ježíše, dával každému nezávisle na jeho odpovědi pěstí… Upřímně, kdo z těchto intelektuálů nereaguje na výkřiky – To neuměla opozice najít lepšího kandidáta, než je suchar Drahoš, jinak, než odchodem… Myslím, že se raději všichni vyřádí na facebooku, na blogu, na twittru… No, řekl jsem si. Nová loď se musí nejen dobře pokřtít, ale i zajet. Kdybych měl kajak přirovnat k autům, tak je to Mercedes. Není to Škoda, ani Opel, ani Rolls- royce… Je nestabilní, ale zase rychlý jako střela a vhodný pro eskymácké obraty. Kokpit je tak akorát, kolena a stehna se v něm dobře zapřou, takže člověk při obratu nevypadne z lodi…  Vyjíždím v podvečer na jezero. Nikde nikdo. Jen ptáci, ryby, kačeny a hmyz. Slunce bude za chvíli zapadat. Voda je teplá, takže si neberu ani záchranou vestu, jen plavky. Zjišťuji, že jsem zapomněl SD kartu do kamery, takže si to ani nenatočím a nebudu se moci vytahovat.

  Ale stejně mě provází nepříjemný pocit. Trénovat akrobatické kousky by měl člověk v přítomnosti někoho kdo by mohl v případě nouze přivolat pomoc… A jako na zavolanou vychází z nedaleké chaty na druhém břehu člověk k večernímu koupání. Švihnul jsem dva obraty, u tohohle kajaku nemusí člověk moc zabírat, aby se dostal zpět na pozici, nicméně hned jsem měl vodu v hlavě. Takovou tu rýmovou vodu v čele… Je to dané asi vodou, norové říkají fresk vann. Je čerstvá, teplá, ale neléčí, jako moře. Zároveň ale neničí věci. Není to agresivní sůl… Samozřejmě stačil by na nos kolíček na prádlo… Pozdravili jsme se. Zrovna jsem si spílal a klel pro sebe, že neustále něco zapomínám.  Vždyť to pro začátek stačí. Objevil jsem nový přístup k vodě. Nové zákoutí. Nový kajak sedí jako ulitý. Myslím, že se bude líbit i ženě, která vybírá auto podle barvy. Je totiž příjemně oranžový.

  Naházím věci do auta, svléknu mokré plavky, nicméně kola se protáčejí, nemohu vyjet. Norská klasika. Proto mají v oblibě SUV a teréňáky. Aby mohli v poklidu sjíždět k vodě nebo do těch prudkých kopců, protože nestavějí domy na písku, nýbrž na skále, jak je psáno v písmu. Podložím kolo prknem a znovu hrabu až to prkno protáčející se pneumatika téměř zapálí. Tak a jsem v problémech... Od domu 30 kilometrů. A všichni chodí spát se slepicemi. Nikdo nemá teréňáka jen Welgoš, a na toho nemám zrovna telefon. Autobus sem už takhle pozdě nejezdí… Telefon se vybíjí. Mám power banku, ale nemám kabel. Avšak ani jsem nestačil klít a večerní plavec je zde. Říká mi, že jsem měl zajet obráceně. Mám pohon na přední, takže bych to vycouval.

  Vysvětluju, že když přijíždím k vodě, jsem rozdováděný jako dítě, jako z divokých vajec. Upřímně nevím, jestli mi rozumí. Snad to dítě… Prostě jsem blbec a neviděl jsem nic jiného, než nový kajak a řešil jsem, jak ho nejpohodlněji sundám a nikoli jak potom vyjedu… Říká, že v pohodě. Bude tlačit a já mám pomalu vyjíždět. Pokračuje - tohle nepůjde. Počkej moment. Za minutu, maximálně za dvě přibíhá, ano přibíhá spocený se speciálním rýčem a dvěma planke – fošnami… Jenomže fošny pod kolama nedrží, jsem zoufalej, zatímco on je spocenej, neboť vyrývá rygol, pod koly, aby se fošny zapřely. Tohle je tady prý běžné… Říkám jsem blbec. On říká – Neřeš to. Pokračuje – Budeme potřebovat zvedák. Nadzvedneme auto a strčíme pod kola fošny a popojedeme o metr.

  Kolem jedou kajakáři. Nazastavili. Z toho vyplývá, že to nebyli kajakáři. Měli sice kajaky, ale na kajakáře si jen hráli. Na ty si počíhám... Ukážu vám, jak vypadá český topení po číslech… Tohle si samozřejmě nechávám pro sebe. Poskákali jsme o tři metry, potřebujeme ještě o další tři. Kolem jede chlapík, vypadá jako lovec motýlů. Ten zastavuje. Bez zamávání. A nabízí se, že bude tlačit. Na první pohled intelektuál, muší váha, vyvinutá síla 0,00003… A psychická podpora maximum. Shrnuto, za dvě hodiny jsme to vyskákali… On spocený, já jeho nezištnou pomocí ohromený. A to ještě stihl telefonovat a psát manželce a dceři, že se opozdí. Nabídl jsem mu peníze. Urazilo ho to. Samozřejmě i já zavolal dobrého člověka Standu, který by přijel, poradil, koupil lano, jednal… Jelikož ale neznáme místní prostředí, akce by znamenala řešit odjezd do hluboké noci. Ve svým věku rád pomáhám, ale nerad obtěžuju ostatní. Zejméně se svou posedlostí. Vlastně to byla banalita. Poděkoval jsem. A představili jsme se. Jan Magne. Mirek. Tak naposledy, dobrý člověče, dík.