Rituály a umění být hodný

https://youtu.be/nl2v1KAsZ9A

/na videu jsou kluci na kajaku a cesta je inspiruje ke vzpomínkám/

Rituály a chvála umění být hodný

– věnováno andělům

  Když má Jožin letět letadlem, tak si vždycky koupí v duty free zóně alkohol a na záchodě si ho nenápadně přeleje do flaštičky od coca-coly nebo sodovky a celý let pak usrkává v domnění, že v případě havárie nebo jiného leteckého neštěstí, se mu bude jako ožralému daleko lépe a smířlivěji umírat. Už se mu to podařilo dotáhnout do té fáze, že se mu leckdy v podroušeném stavu ukončit život dokonce chce… Letadlo začíná poskakovat v turbulencích a on volá: „No sláva, konečně trochu vzrůšo… To je pilot! Letí zkratkou skrze ty největší bouře…“

  Já si pro změnu nakoupím v knihkupectví zásobu na přežití: například Atlasova vzpoura od Ayen Randové, vrátím se ke knize Zvláštních nových věcí Michala Fabera, posiluji se Kreativním zápisníkem Reného Nekudy a stýskám si, že mě nic nestrhuje, jako kdysi Zločin a trest. Umřu vzdělaný. Ale co se to děje? Znamená to, že už nepotřebuju být unášen do jiných světů a dob? Mám žít svůj vlastní život? Jsem už netvárný? Zkameněl jsem. Vyhořel? Osiřel? Žena mi nekompromisně proškrtala čtenářský deník a zaujal ji ve vztahu ke mně jeden jediný titul: Umění být hodný. Stefan Einhorn.

  Tato kniha je hodně etická. Její poselství je pro mě v tom, že tisíc sebe překrásnějších myšlenek vždy přebije jeden dobrý a laskavý skutek. Proč tedy když vidím v druhých to lepší a bavím sebe i je, nakonec spadnu stejně do srovnávání a moralizování? Minimálně jednoho člověka v blízké společnosti kolem sebe mám, kdo seká dobré skutky jako na běžícím pásu. Je nápomocný, naslouchající, vstřícný, trpělivý. A pak nastoupí můj prokletý osten a já vyvrhnu žluč a závist, – ale je taky zneuživatelný, manipulovatelný, nerozhodný a občansky neangažovaný… Pravděpodobně má rád ostatní, jestli ne víc než mě, tak stejně, což je podtrženo a sečteno přece špatně…

  Přesto když s ním nejsem dlouho a snažím se ho ve svých očích znehodnocovat, tak mi to dlouho nevydrží. Vlastně se na něj těším. Jakmile ho potkám, stavidla výřečnosti se mi rozvážou a jsem ve svém živlu. Tak to má mnoho z nás. Vlastně mi dochází, že přátel mám víc, co rozdávají světlo. Bohužel neumím to s nimi. Bojím se, že je svými gejzíry průjmů většinou dusím a unavuju. Andělé nemají čas jen na mě. Nejsem na světě sám. On svůj život totiž nepokládá za tak důležitý, jako já. On prostě pomáhá druhým. Nezištně. Necítím z něj ani takové to české – nevíš, kdy se ti ten druhý bude hodit… Nebo neříkej všechno, co máš na srdci a važ slova… Uděláš si zbytečné nepřátele…

  Není ješitný. Není paranoidní. A je vtipný. Řeknu při vzpomínce na Woody Allena: „To že jsem paranoidní, neznamená, že po mě nejdou…“ Zasměje se. Důkaz, že je i chytrý a pracovitý. A jeho nectnosti? Čokoláda. Nanuk. Kremrole. Je na sladké. Žádné populární deviace jako drogy, gambling, žádný stalking, nevěry, žádné prznění zvířat, natož polykání výkalů nebo házení kamenů na auta. A umí vyprávět. Onehdy mi vykládal, jak jeho nová přítelkyně pracuje v domově důchodců a tam nějaký Don Juan po sezóně prohání babičky. Přeposlal jsem to dál své ženě a ta mě hned navrací zpět do reality: „Prohání baby, leze za nimi na pokoje, vymknul si u toho klíční kost, ale to je myšleno jako nadsázka. On si s nimi chodí jen povídat… Hned mu zavolej a on ti potvrdí, jak je to myšleno… Proboha…“ Stojím si za svým: „Nebylo to myšleno jako nadsázka… Dobrodružství - forever… Chci taky zemřít v posteli… Při tom… “

  Nebo mi nedávno vyprávěl, jak přítelkyně kamarádky, jejíž muž spadl ve vesnici ze štaflí, a je od té doby mentálně retardovaný. Přestože má manželku a tři děti, tak není schopen nejen chodit do práce, ale leckdy se ani pořádně obléknout nebo si dojít na toaletu. Veřejně onanuje, štěká na psy, při nepřízni počasí hudruje nebi a rodina se za něj stydí. „A nesimuluje to náhodou?“ Pokusil jsem se situaci nemístně odlehčit… „Jestli tohle simuluje, tak je to na Oskara nebo minimálně na rodinnou deportaci…“ Ne vážně. Oni mají problém přežít, natož se vejít do nějaké kolonky pro sociální asistenci. Hlavně nemají to srdce ho odstavit od místa, kde je šťastný… „A nějaké pojištění…“ „Nevztahuje se na to. A pojištěný proti úrazu nebyl…“ Dostali výpomoc, krátkodobou, jednorázovou… Ale problém je nejen finanční, ale především s tím, smířit se, že nějaký člověk je najednou úplně někým jiným… Dětem se ve škole spolužáci posmívají...

  Ale tohle taky není ten dar, který chci adorovat. Tím darem je otevřenost a šlechetné poradenství pro ostatní. Nejsem si úplně jistý, jestli by v dnešní době tohle ostatní dokázali a kdyby, tak jestli by to vykonávali stejně nezištně jako on. Nejen, že tohle dělá, ale v podstatě učí ostatní určité laskavé vstříctnosti. Dnes v době marketingu a reklamy, kdy žraloci nemilosrdně pojídají malé ryby. Učí ostatní, jak být hodní k sobě navzájem. Na všem se nejen nemusí, nýbrž nesmí vydělávat…

  Vlastně na umění být hodný mě fascinuje ono slovo umění. Když žena říká muži mé generace buď hodný, nezlob, znamená to pravděpodobně nekoketuj, nehazarduj, nepokoušej ďábla. Zboříš celou stavbu kvůli okamžiku… Vztahy jsou jemné předivo utkané z pavučin. Co stavíš celé roky, zničíš během jednoho večera. Starý, mladý Casanova se už nezbaví lehkého odéru trapnosti. Neumí latinu, integrály, kondicionál, ale pořád shání celer. Nicméně stále se musím vracet k onomu základnímu, proč se mám být hodný učit? Hodný je přece pejorativní výraz. Má to konotace jako hloupý, nezajímavý, naivní, směšný, nikoli vtipný. Hodný je synonymum pro přitroublý, pomalý a málo dynamický. Proč ubírat plyn. Svět a doba si žádá výkony, rychlost, střih, odvahu. Hodný člověk kontra byznys, to nejde... Nebude mít to srdce udělat obchod. Ne. Nebude mít koule. Je moc hodný.

  Když jsem dělal jako dítě judo, bylo na soustředění pár kluků, kteří sice nevozili medaile, ale za to byli hodní. Byli roztomilí a originální. Janloučka jako jediný uměl zazpívat v originále, tedy italsky, hit z filmu Jestli se rozlobíme, budeme zlí… Naprosto věrohodně. A možná i líp než v originále. Zpíval nám to a všichni z toho byli úplně vedle. Byla to naše ukolébavka. Vypadal u toho sice jako svatý blázen, ale jestli bych se s někým po letech chtěl potkat, tak to je rozhodně on.  A všichni se smáli, že se v noci počůrává, přitom to byla jedna naprosto hloupá a banální nehoda. Přes den v tréninku i zápasech byl neúspěšný. Ale pořád se smál a neztrácel optimismus. V tomhle je dětství kruté. Umění být hodný možná znamená víc obdarovávat, než vítězit.