Něco se stalo

  Něco se stalo. Vůbec jsem netušil, že mě něco takového může potkat. Nemohu se uklidnit. Nemohu usnout. Když usnu, tak se ihned probudím. Zevluju po bytě. Jsem ještě víc nepříjemný než obvykle. Jsem plný euforie. Ta vzápětí přichází do smutku. Krotký jako beránek. Co bylo dříve důležité, je najednou malicherné. Co bylo malicherné, je najednou důležité. Přestávám rozumět lidem kolem sebe. Začínám rozumět zvířatům. Stávám se sám zvířetem? Koukám se na sebe do zrcadla a říkám si: Ty jsi zvíře… S tím, co se stalo, se přece musím vypořádat. Jsem velkej kluk. Už jsem něco zažil. Stává se to téměř každému.

  Ještě nedávno jsem trpěl výčitky, že moje ekologická stopa je zavrženíhodná. Létám minimálně šestkrát ročně přes Evropu tam a zpět.  Mám dva domovy. Budu se smažit v pekle výfukových plynů. Každý let jsem svědkem, jak se zasírá nebe. Díky mé podpoře. Za mého suverénního souhlasu. Ale naprostá většina známých to za žádný hřích nepovažuje. Tolstoj napsal, že člověk nemůže strávit dva obědy. Bylo by to příjemný. Dva domovy. Dvě ženy. Tohle je dnešní svět. V jednom se nedaří, orientujeme se na druhý. Jeden inspirujeme druhým a naopak. Život nám nezevšední. Trochu droga. Rauš.

  Nicméně V Norsku nebo v USA se létá skrze kontinent běžně daleko častěji, než jsme v naší kotlině navyklí. Na chatu, minimálně dvakrát ročně na dovolenou, na hory, na houby, na kafe, na festival, na závody, za terapeutem, za pracovní schůzkou, kde se řeší maily. Život na letišti pulzuje. Umělé značky. Běžné je nocování v čekárnách, v kavárnách a jídelnách se pracuje na laptopech o sto šest. Anonymní mraveniště. Člověk si nepřipadá sám. Tu a tam je deprese, že nepatříš ke střední třídě. Na letišti nejsou bezdomovci, kteří žebrají… A pak z toho bludiště a labyrintu vystoupíš a setkáš se s člověkem, na kterého se těšíš a zjišťuješ, že si s ním nemáš co říct. Ne to není přesné. Přesné je, než se vzájemně naladíte, už zase prcháš na letiště.

  Ano. Vždycky mě víc zajímá, co si lidé neřeknou, než co si řeknou, nebo co naopak v CV chybí. Informační a obrazová smršť. Grafomani plodí jeden článek za druhým, jsme ovlivňováni a už ani nevíme kým. Hovoříš s novou známostí a zjišťuješ, že je napumpovaná nějakým analytikem a jen si na tobě testuje terén. Kdo tahá za nitky, kdo je v pozadí? Něco se stalo. Ale co se stalo? Nepochybně jedno z velkých témat. Nehoda, smrt, zamilování, nemoc, láska, narození nového člověka. Každý ať si dosadí, co je mu libo.

  Něco se stalo a snažím se na to nemyslet. Chovat se jako dřív. Fakt je, že to přineslo i jisté pozitivní stránky. Inspirace. Energie. Ale i negativní. Roztříštěnost. Nesoustředěnost. Nedostatek spánku. Život je změna. Původně jsem napsal měna. Tvrdá měna. Stejně jde nakonec o peníze, zpívala moje druhá kapela. Bylo nám osmnáct. I lidský život a zdraví si lze koupit. Jen talent nikoli. Beru to do hry, ale narušilo to mé veškeré dosavadní rituály. Jak jsem jen mohl být tak naivní, a domnívat se, že se to zrovna mně nemůže stát… Řekněme nehoda. Komplikace. Dluhy. Ztráta prestiže. Smrtelná nemoc. Člověk jí chce zmoci a zkouší jakkoli najít skupinku v nepříznivém ortelu. Pak si něco přizná, překope hodnoty a žije tak, aby stihl podstatné. Zamilování. Někoho učiním nešťastným, abych šel za svým štěstím. Všechno, ale lze vysvětlit. Smrt. Ztráta strašně paralyzuje. Bilancování, co všechno jsem nestihl a neřekl. Stačilo tak málo. Teď se už budu všem lidem věnovat na 100%.

  Proč nemohu přestat myslet na Dona Juana, který po jednom nečekaném, ale bolestivém odmítnutí, začíná vytloukat klín klínem. A už přibývají zářezy na pažbě. Možná kvůli otci. Proč najednou v Anně Kareninové držím palce Kareninovi?  Pěkně mu Anička s milencem zatápí. Dostaveníčka v baráku, který sám zařídil… Proč myslím na Ibsena a jeho tragédie. Dítěti se stalo neštětí a všichni řeší, proč je Bůh trestá. Ale neštěstí patří k životu. Eyølfek. Zvědavost je nejtypičtější lidská vlastnost, už od ráje. A patří k lidem i dětem.

  Co se teda vlastně stalo? Ano. Jsem tajemný jako hrad v Karpatech. Mám doma punkový stvoření, mám doma, v kleci zavřený… A stejně jde nakonec o peníze. Nebo – Hele padá kabát. To není kabát… Pod Nuselákem, tam je celkem živo, lítají tam lidi a točejí tam pivo… To jsou texty… Musím hrát tu hru, že jde o peníze. Abych přežil. Abych nezůstal sám. www.kajakyvnorsku.cz