V které zemi žiji...
Mám rád knihy Karla Ove Knausgårda, tedy především jeho Můj boj - Min kamp. Kdosi napsal, že to je norský Marcel Proust, a myslím že nejen proto, že Min kampf činí šest obsáhlých bichlí, což je obdobná sága jako Vojna a mír nebo Hledání ztraceného času. Co je kuriózní, že jsem dosud nepoznal Nora, který by ho četl a tudíž měl rád. Někdo uznale pokyvuje, že ho čtu v originále, což ovšem upřesňuji, že zdaleka nemám požitek číst norsky jako z prvních dvou přeložených dílů do češtiny. Další člověk mi říká, že je to blázen, alkoholik a šílenec. Odpovídám, že je mi to jedno. Je to dobrý spisovatel. Další ho zná z televize, prý už vydělal deset miliónů…
Jeho román je pro mě neuvěřitelná, až chaotická skladba vzpomínek na dětské války, rodičovské křivdy, boj s otcem, ale i s okolím a především se sebou samotným. Až grafomansky a pedantsky popisuje krajinu a atmosféru, aby vás najednou naprosto odzbrojil svou upřímností jak nezvládá výchovu svých dětí. Jak utíká k alkoholu. Lépe řečeno utíkal. Jak nemá na rohlík, ale veze se na letiště taxíkem. Srdce mi zaplesalo, konečně někdo kdo je kritický k Norsku. Navíc studoval v Bergenu a chlastal zde s rybáři. Rozjel jsem se tedy na divadelní představení jeho ságy a celkem nečekaně jsem byl rozčarován. Hra byla inscenovaná introspektivně, dovnitř, byla o jeho mindrácích nikoli o hudrování na Norský stát…
A včera jsem shlédl další inscenaci divadla, jehož členem jsem byl. Byla to komedie o místě, ve kterém žiji. V duchu jsem přemýšlel, že já bych dělal onu inscenaci jako kritiku a oslavu a parodii… Oni tu inscenaci pojali edukativně a loajálně. Ano a v tom tkví zásadní rozdíl mezi Norem a Čechem. Čech má silácké řeči, kritizuje, libuje si v hádkách, samomluvě, zatímco Nor je k místě svého života loajální. Proč by ho měl kritizovat. Občansky se angažovat a bojovat s lokální nespravedlivostí, tedy na komunální úrovni, to ano, ale nikdy neznevažuje výsledky voleb, státní uspořádání, strategické partnery, sousedy… Například novinář Yngvar Brenna napsal o Norech, že jsou konformní, což je dle mého soudu jen opačná strana téže mince. Stádo. Uniformy. Hrdou oslavu státního svátku málokterý Čech chápe a vstřebává. Vypadá to zde 17. 5. jako dnes už památný První máj za totáče, s tím rozdílem, že oni to milují. Neutíkají na chaty, do práce, za milenkou... Opravdu si ho užívají. A prvním a největším gratulantem je samozřejmě Švédsko, od kterého se Norsko osamostatnilo. U nás by to mohlo být Slovensko, Rusko, Německo, Rakousko. Že existují ambiciózní lidé, kteří z kritiky Norska vytloukají hlava nehlava politický kapitál, mě neudivuje, ale že jsou občané, kteří jim to zobou i s navijákem, přičemž nevidí a opomíjejí do nebe volající politické podtexty kariéristů, to je na pováženou.
Komentáře
Okomentovat