Nemám babičku

OD KONCE - NEMÁM BABIČKU

Těšil jsem se, že při dalším divadelním představení popustím uzdu fantazie a začnu od konce a budu zapřahat vůz před koně. Začnu představení děkovačkou. Následovat bude neformální piknik a party spojené s významnými a speciálními děkovnými proslovy. Vše půjde pozpátku, ale zároveň dopředu. Rozsvítí se sál, herci jakoby přestanou hrát, budou se odličovat, budou zvědaví, jestli se jim role povedla, zdali hra za něco stála… Chlebíčky, skleničky, rozhovory a komentáře… I v projektových podnikatelských nápadech se setkáváme s podobným modelem, totiž na počátku všeho je sen. Čistý sen, co člověk chce dělat, čím chce být. Má-li tento sen racionální podklady a není-li úplně odstřihnutý od reality, věz, že tě čeká zářná budoucnost… Pak už následuje jen plánování, projekt, záměr, strategie, stres, kolaps, řešení, co do kdy a jak a dřív, co potom. Samé formální a v podstatě nudné úkony. V těchto chvílích se sen drolí nebo naopak upevňuje a dostává jasnější a jasnější kontury. 

  I was looking forward to my next theatre play. I was looking forward to letting go of the limitations of my imagination. I thought I was gonna start from the end. The play is gonna start with an applause. Everything will go backwards. The lights will shine bright. The actors will stop playing, they will seek the mood of the audience, whether they liked it or not...

Sandwiches, glasses of wine, interviews and comments...

We find similar model in realizations of business ideas. There is always a dream in the beginning. A pure dream, what a man wants to become. If this dream has a stable background and it isn't completely unreal, you will succeed...

Then there is the hard work, the planning, the intention, the strategy, the stress, the failure, the solution, what to do now and what to do next. Just a mix of formal and overall boring tasks. These are the moments when the dream is falling apart or on the other hand is the dream getting stronger and clearer contours.

  Naštěstí usínám a propadám se do snu, kde mě kolegové šikanují. Bráním se. Ve snu figuruje Filip, Zdenko, Dodo. Ani jednoho nemám jako facebookového přítele... Rozbíjím okna židlí, řežu jim ruce… Říkají, že jsem to přehnal… Přichází nějaký Polák podobný Leškovi Semelkovi a zdůrazňuje, že se to celé přihodilo, poněvadž si o sobě příliš myslím… Probouzím se a dochází mi, že tohle byl tedy pěkně debilní sen. Já si přece přeju snít konstruktivně… Já přece dokážu dokonce číst sny. A co mi ten sen říká? Že přitahuju agresi. A že postrádám babičku. Ano nemám, nemám babičku. To je španělské přísloví na toho, koho nevynáší babička do nebes, ten se musí neustále chválit sám…

 Do toho mi píše přítel Ondřej komentář k cestě: Jen víc eskymáků… Odpovídám mu: Nebagatelizuj! Až pojedeme s kajaky kolem Jižní Ameriky a krokodýl tě převrhne, eskymáka jako když najdeš… Piraně tě okoušou, Kajman ti promasíruje hřbet… On: Co bychom dělali kolem Jižní Ameriky? Já: Pomstili se Franzovi za to, že máme díky němu prezidenta Zemana a ulovili pár starejch nácků… On: Zemana nemáme jen kvůli Franzovi, ani kvůli např. Stropnickýmu ml.… Probereme to v hospodě V Síti…

 On: Je to stará stejná a obehraná písnička… Máme ho kvůli těm znovu aktivním komunistům… Přespolním. Moravákům. Proto přece ještě nemusíme do Jižní Ameriky… Už tam žijí jen potomci nácků, a ty za nic nemůžou… Já: Ty jsi byl vždycky můj mentor. Ty jsi můj Jarin Jágr… Prdeláč… On: Nevtírej se… A nepřeháněj! Já: Počkej. Dej mi šanci. Ondřej: Tak mluv, ale rychle a sofistikovaně… Já: V moderní, tedy minulé době fungoval statut kněze… Ondřej: Ok. Pokračuj! Ale nejdřív se jdi vyzvracet. Já: V postmoderní době kněze nahrazuje statut terapeuta. Ondřej: Pokračuj! Ale ať to má koule! Jeď do finále! A odpusť si laskavě útoky na pana Čumbu a pana Stropnickýho ml. a pana Franze! Já: Ok. Dnes nahrazuje terapeuta statut mentora a tím mi jsi ty! Ondřej: Ok. Jdu platit! Já: Ok. Zdeněk: Jak to, že já platím devatenáct piv a ty jen čtyři.? Já: Přijel jsem na kole. Nemohu se ožrat. A pak ty psychosomatické dispozice… Ta agresivita… Ten tah na branku! Nemám zkrátka takový spalování jako ty nebo Ondra… Vy jste jako BMW, Volvo, Audi a já jako Fabie, Kia… Kvalita je na vaší straně… Zdeněk: Tomu pořád nerozumím! Já: Potřebuje doplňovat víc tekutin. Ondřej: Pořád nechápeme. Já: To máte za toho Zemana. Poněvadž jste se mnou nesouhlasili! Zdeněk: To beru!

 Takže vraťme se k začátku. Poděkování za film s kajaky: Mořská voda. Speciální poděkování: Kotouč – Slunce. Významné poděkování při rozdělávání a udržování ohně: Vítr. Další poděkování, tentokrát živelné: Oheň. Poděkování všem těm, na které se obyčejně zapomíná: Makrely, Tresky, Mořští pstruzi, Halibut, Losos, Krab, Neptun, Mořská panna, Medúzy, Krevety, Volavky – jen těm žijícím monogamně, Rackové… Poděkování za energii: Voda. Poděkování za udržující energii: Stačí se podívat do laiků nebo čtenářů…

  Divadlo v Bergenu, se kterým jsem spolupracoval inscenuje hru What Åsane, což znamená něco jako Co Žižkove nebo Co Stodůlky? Prostě se mi stýská, ale nemohu dělat deset věcí a žádnou pořádně. Kjersti se kdysi chystala napsat komedii a já jsem se tenkrát zeptal na téma, odpověděla nevím. Řekl jsem si pro sebe, to bude vypadat… Ale jí jsem řekl: Je dobré, když se lidé pokouší tvořit vlastní věci, zvlášť amatéři… Teď zásobují internet nesčetnými selfie, které mají téměř totožnou podobu. Vyhrabou z kostymérny nějaký doplněk kostýmu, paruku, podprsenku, šál, klaunský nos, vyvalí se před divadlo a začnou se šklebit a posílají to na síť. Se mnou to pumpuje. Nebudu tam chodit, vždycky je zblbnu a pak na dlouhý čas odjedu. Sám jsem vždycky nesnášel režírování přes rameno. Mají jinou tradici, jinou představu o divadle. Měl bych mít respekt a úctu. Chci-li popustit uzdu své žárlivosti, říkám si – Nazvěte svoje divadlo dámským klubem. Budete mít větší návštěvnost. Divadlo, které má být divadlem, musí mít obsah, přesah, tajemství, vtip, metaforu, moment překvapení a vy se fotíte jako infantilní kokoti.

  Nicméně mi to nedá, protože ten název ve mně přece jen něco probouzí. Žižkov, Vršovice, Smíchov, ale i ty Stodůlky jsou přece inspirativní, nicméně Åsane? Åsane je přestupní stanice. Do centra, k přístavu. Je zde autobusové nádraží, industriální krabice, kde se nachází nesčetné množství posiloven, úřad práce NAV, Ikea, sousedící s obrovským mega centrem obchodů, které vyrostly během posledních dvaceti let. Jak už to v moderní severské architektuře bývá, tyhle nákupní centra se mění v určitých patrech v kanceláře a byty. Kolem je nesčetně plechových krabic – aut, ve dne, v noci volných ploch, tedy parkovacích míst, kterým dominují rackové a straky. Není zde žádný noční podnik, jen benzínka. Kdysi to byla první vesnice na cestě do Osla nebo k moři. Pochází odsud velmi dobrý rapper Lars Vaular, tedy pro ortodoxní rappery je příliš melodický a trochu popově aranžuje, nicméně je to básník a šlape mu to. Říkám si, pojďme začít hru otázkou - Je Åsane důstojným místem k životu? Historie je úplně zastavěná automobilovou nadprodukcí. Říkám hercům, pojďme se sejít nad maketou, nad něčím podobným, co vystavuje Kintera v Rudolfinu a položit si tuhle otázku společně s diváky a přizvat patrioty, tedy poslední mohykány tohoto místa.

  Norové nemají tolik bezdomovců, mají víc lidí závislých, kteří běžně na zastávkách dělají haló, což je zde zcela normální soužití a řada z nich si například platí jízdenku na autobus. O víkendech, kdy celé město téměř povinně paří, se někteří zajímaví noční ptáci vydávají sbírat plechovky od piv a flašky od Coca – col, které pak za korunu vrací, takže se trmácí nocí obloženi taškami, vaky, pytli, občas jim hraje tranzistorák nebo mají i sluchátko s hudbou. Vypadají jako Trolové. Tedy ti mnou oblíbení. Pak je zde obrovská masa migrantů a přistěhovalců. Řada z nich se snaží adoptovat, nebo se adaptovala, ale mnoho z nich žije ve vlastním skupině, ve vlastním klanu, založili vlastní zemi v cizí zemi. Někteří z nich žebrají nebo uklízí pohozené plechovky jako rackové, uklízí nedojedené a pohozené hamburgery. Pak jsou zde o víkendech lidé s reflexními vestami, část je křesťanů, kteří dělají jakousi formu hlídek, kdyby opilci byli náhodou agresivní nebo se jim udělalo příliš nevolno, tak se ptají - Jak se máš? Jsi v pohodě?

  Prostě radím lidem, kteří radit nechtějí, nicméně si mé rady váží. Pravděpodobně budou dělat hru o tom, že svět se před očima mění, zatímco já, protože jsem z jiné části Evropy, tak bych uvítal inscenaci o tom, že se před očima drolí a rozpadá. Oni mají v publiku tatínky, maminky, dědečky, strýčka do nepohody a já nemám ani babičku. Ani babičku. Takže ještě jednou na začátek. Text: Grafoman, Námět: Vejtaha, Korektury: Diplomatický tlučhuba, pokus o režii: vyhořelý Kibic, vizuální efekty: copywriter alias zloděj cizích nápadů…

Inspirace k inscenaci What Åsane - K. Kintera - Rudolfinum