Mít se kam vracet

DO ZÁSOBY

 „A kolik jste toho na výletě ušli?“ zeptala se má žena svého žáka autisty. „Dvacet kilometrů.“ „Ale ty umíš počítat jen do pěti…“ „Tak pět,“ odpovídá on. Tohle je můj návrat do reality. V podstatě jsem šťastný člověk, protože se mám kam vracet. Dlouhou dobu jsem to nepovažoval za hodnotu ani jsem si toho nevážil, ale dnes tomu již tak není. Doma se snažím co nejsrdnatěji nahradit všem ty dny, kdy jsem v prachu a na cestách, ale moc dobře vím, že je to velká řehole, být na děti, psa, práci a úřad zvaný rodina sám. Snažím se věci opravit, zařídit, dokoupit, usnadnit, vynahradit, ale vždy je to jen otázka několika týdnů. Nadejde den, kdy zas odjedu a pes už pozná že balím a nebudu mu stát ani za pohled. Nebude chtít jíst. Chvíli. Už ví, co přijde. Snažím se ho uklidnit, že se alespoň bude mít na co těšit, ale nejsem si vůbec jistý, jestli to chápe a jsem dokonce přesvědčen, že to takhle nechce. Miluje režim, pravidelnost a velkou společnost. Všechny děti, staří známý, přátelé mu chybí a postrádá je, když se někdy překonám a vezmu ho s sebou.

  Během těch několika dní se vždy snažím doplnit zásoby. Nadopovat se. Doplnit duchovní potravu a dočíst na co není na cestách čas. A soustředění. Tentokrát je to Konec prokrastinace od Petra Ludwiga, Dobrý člověk ze Sečuanu od Bertolda Brechta a Pigeon english od Stephena Kelmana. Z toho budu čerpat. Stejně jako z lidí se kterými jsem se musel potkat. Z představení, výstav a performancí, které mně bylo nutností vidět… Vyspávám opici a rozjímám, jak mě nebaví rozhovory s vyléčenými alkoholiky. Ty samotné lidi mám rád, dokonce chápu, že jejich zkušenost je pro někoho nepostradatelná a užitečná, ale prostě nechápu, jak někdo může chlastat každý den. Vždyť se za večer vyčerpám. Hospoda je jen prostředek ke sdělování, k pravdě, k uvolnění, a to stačí jednou dvakrát za týden. Jinak se přece opakuju, nemám co říct… Jinak. Nechápu, jak se někdo musí nutit k tomu jít běhat. A pravidelně. Začínat malými dávkami. Vždyť tělo si samo říká, že je přeseděné. Musím se jít vyvětrat, aniž bych se do toho nutil a dobré je sporty střídat. Hokej, tenis, běh, procházka, kolo, posilka, bazén. Všechno je přece dobré.

  Teď je moderní běh a jíst posilovací jídla, ale pro mě je zkrátka nejlepší prevencí závislosti být upřímný sám k sobě. Sedím-li denně ve stejné hospodě a se stejnými lidmi, nudím ty lidi, ale nudím i potažmo sám sebe. Možná je tohle zdroj mého permanentního utíkání. Bojím se ustrnout. Ale nevytahuju se nyní? Ono je to vlastně i zčásti příjemné být cizincem. Delegovat odpovědnost na někoho druhého. Unavit se prací, pro někoho podřadnou, ale vzápětí mít čím zaplatit volný čas, koníčky, cesty… Vždycky jsem pohrdal druhem četby, která nás učí, jak správně žít. Ty návody a rady a poučování, jak držet příbor… Prokrastinace je vlastně chorobné oddalování důležitých věcí na později. A byť to úplně není můj problém, kniha se mě v něčem bytostně dotýká. Úspěšný není ten, kdo nepadá, ale ten, kdo umí nejrychleji vstát. Tohle mám zadřené pod kůží, a přece mám křečka. Křeček prý je něco, co vás negativně ovlivňuje, z čím nejste sto se smířit, vyrovnat, je to příčinou vašeho pošlapaného sebevědomí, ležící někde daleko v minulosti. Tak tady už jsme blíž k jádru pudla! Stejně jako věta a stať, o stádním strachu. Někteří bezdomovci se prostě nechtějí zbavit statutu bezdomovce, ačkoli je to v jejich silách, protože by zkrátka přišli o svobodu a mimo to mají silný pocit, že by zradili ostatní. Nomádi. Deset let jsem pracoval s bezdomovci a tohle mě naplno nikdy nedošlo.

  Žena má začala opět studovat, rozšiřuje si aprobaci a zaměření, a po dnech kdy se těšila z nových impulsů a kolegů, přináší domů i negativní zkušenosti. ,Je to Absurdistán.´ RNDr, CSc, Ph.D, PhDr, Mgr. et Mgr. si stýskají, že se malé děti stále musí učit  nazpaměť: Babyka, Bydžov, dmýchat, líčit košíky, smýkat… Dodnes nevím kde leží Přibyslav, Bydžov ani Babyka. Zbytnělá ega s plejádou titulů si stěžují, že kolega, tedy ten druhý dosud neschválil, aby pomůcky a knihy byly poutavé. Inspirativní učitelé se tím stejně nenechají znásilňovat a například abecedu učí ze slov, která už děti znají a nebojí se je namalovat. Prostě si sami správné pomůcky vytvoří. Důležité je děti otevřít, uvolnit, zbavit strachu, pakliže ho mají. Abeceda, alej, angrešt, Asie, Afrika, Adam, ale taky Absurdistán, jelikož RNDr, CSc, Ph.D, PhDr, Mgr. et Mgr. schválil obrázek o fotosyntéze, který není pravda. A proč to schválil? Poněvadž mu to dodali ke schválení bez popisků, které neodpovídají obrázku. Proč to tedy schvaloval bez popisků? Protože termín schválení obrázku se lišil od termínu schválení popisků… I moje žena se bojí ustrnout na místě a sebevzdělává se. A já přijíždím a odjíždím a nestačím se divit, jak se svět kolem mě nenápadně a pozvolna mění.

  Koruna posiluje. Nezaměstnaných ubývá. Produktivita stoupá, lidé si obnovují své vozové parky. Přitom ve světě se rozšiřuje model sdílené ekonomiky. Ačkoli mám pocit, že hudba už neovlivňuje mladší generace jako tomu bylo dřív, hluk roste. Přestavby, rekonstrukce, látání a spravování silnic a chodníků… Čím větší možnost výběru, tím větší nepravděpodobnost, že se ho zúčastním. Televizní programy, volby, byty se psy, kteří vyjí o závod a volají své zaneprázdněné pány zpět po celé dny. Takovou nabídku piv, jako má česká hospoda, ale i kavárna a kdejaký sklep, jsem ve světě nezažil. A stejně utíkám. Možná jsem taky Nomád. A možná se potřebuji někam vracet i když byt hučí v tiché noci, kdy pracují myčky, pračky, digestoře a větráky, noční ptáci si nechávají puštěné programy pro lepší usnutí a pokojnější oddech.