Fascinace živlem
Moře je živel,
počátek bytí, je třeba mít k němu respekt. Každý máme své sny. Cestou po
fjordech, ty sny dostávají syrovější kontury. Nejsou to jen vzdušné zámky,
fráze, téměř každý krajinář je zde doma. Skrze nespoutanou přírodu se vracíme do
svého dětství, k prvopočátkům, k záhadám, tajemstvím. Banální sen
zdolat vlastní silou dlouhou délku jako Eskymáci. Mít na kajaku vše, co
potřebuji k životu. Plavit se, cestovat, účastnit se, poznávat. Setkávat
se s lidmi, vyhnout se zajetí malicherných banalit, závistí, hodnocení.
Překonat sám sebe, poznat sám sebe, zdokonalit sám sebe, ovládat sám sebe.
FASCINATION OF AN
ELEMENT
Sea is an element, existing since the
beginning, it's important to respect the sea. Everybody has their dreams. When
I was sailing the Fjords, my dreams were becoming clearer. It wasn't palaces in
the clouds, phrases, everyone fond of beautiful landscape is gonna feel like at
home. Through the untouched nature I feel like a child again, I feel all of the
secrets, all of the mysteries. The dream of conquering a great distance like
Eskimos might seem banal. It's just you, your kayak and everything you need
inside it. Just sailing, traveling, discovering. Meeting new people, avoiding
common banalities, avoiding envy, avoiding evaluation. Challenging yourself, getting to know
yourself, improving yourself, controlling yourself.
MOŘE VÝZEV
Už v přípravě na cestu kolem ostrova
Holsnøy mám cestovní horečku. Někdo má jako téma rovnováhu, jiný si chce
obyčejně sáhnout na dno. Kluci, kteří mě v cestě podporovali a možná to
celé inspirovali a způsobili, mají něco, co lze nazvat slovy na pohodu. Žádný
stres. Zapomeň na nervy. Jsem jim zavázaný a vděčný a zcela amatérsky beru do
lodi úplné nesmysly: pěnu na holení, olej na vaření jako ingredienci do
těstovin, zbytečně neznámé omáčky do těstovin, náhradní boty, náhradní bundu,
lezení, lezačky, sedáky, karabiny, co kdybychom objevili zajímavou skálu,
ačkoli každý nás ubezpečuje, že lezecké cesty jsou v nejbližším okolí pouze
na Sotra nebo Helleneset.
TAJEMSTVÍ
Špičkou lodi otvírám tajemství, prorážím
krajinu, permanentně vstupuji do dalších a dalších obrazů. A zároveň uprostřed
toho široširého masívu vod se ocitám najednou pokorný, nahý, soustředěný a
zranitelný. Fráze říká František, ale zároveň se mu to, co říkám, líbí. Krajina
jako z nevědomých symbolických snů, dobrá tak na tapetu do obývacího
pokoje nebo na lap top…
BABÍ LÉTO A
BAREVNÝ PODZIM
ještě zvyšuje stesk a melancholii a rozehrává
celou symfonii neagresivních barev plnou odlesků, třpytu, polotemnoty,
polosvětla. Poetické deště kupodivu zůstaly minulostí a provází nás příjemné a
nijak nespalující paprsky. Klidná hladina. Spíme u ostrova Flatøy, noc a tma padla
tak nečekaně rychle. Listí zežloutlo. Je nám vhod posezení u v tento čas
neobydlené chaty. Vše je zde poklizené. Připravené pro hosty téměř jako
v pohádce Sněhurka a sedm trpaslíků. Z dálky sem doléhá ruch
z druhého břehu, kde jako rozsvícený stromeček světélkuje město Knarvik.
Přes vzdálený most se stále někdo přepravuje, jako by noc svolávala stále nové
hosty. Na druhé straně je ostrov Flatøy. Divočina, klid, srny a srnci se hýbou
a začínají svou noční pouť.
LIBŮVKA
to je náš stan. Libanon. A druhý stupeň od libůvka. Ale
vyplouváme. Druhý, respektive první den. Nevíme, jak si rozložit síly. Spěchat
nebo se kochat. Jde obé? Objevujeme malý ostrov, který je součástí jakéhosi
souostroví a smažíme si na něm makrely a tresku. I na otevřeném ohni tresky chutnají
o prsa jemněji, ale uzení svědčí více mastným makrelám. Pokračujeme nasycení,
ale už se schyluje k hledání noclehu. Nechceme tápat v nejistotě jako předešlý
večer, kdy jsme stavěli stan téměř ve tmě, za svitu čelovek a nenápadné asistence
cudného měsíce.
ZÁTOKA
-čili våg, nás
vede do míst vysloveně mýtických. Konec světa. V dálce úžina. Úžina, která
vede na otevřené moře. Během pěti minut přijíždí děda na mopedu. Kontroluje
starou v blízkosti zaparkovanou loď a ptá se nás, jak dlouho zde budeme.
Říká, že jedna noc je v pohodě a ptá se odkud jsme. Z Čech. Tak to
mám čerstvou zprávu, - mistrovství světa v cyklistice vyhrál Sagan a druhý
byl Nor Alexander Kristof. Neupřesňujeme mu, že Sagan už mezi našince nepatří a
kvitujeme jeho pohotovost a postřeh. Chlapci popíjejí vodku s džusem a
posvěcují další neuskutečněné výzvy. Zejména Vojta je podporující a velmi
pozitivní. Já je za to nabádám, aby měli respekt k svérázné norské
ekologii a neházely šlupky od mandarinek do lesa, ačkoli shnijí. Místní nepíšou
v lese cedule – neházejte odpadky do lesa, nýbrž slupka od banánu hnije
tři měsíce, papír půl roku, žvýkačka pět let…
V ZÁDECH
SLUNCE
A ráno jako z pohádky. Typické kýče.
Vstáváme v devět, ale vyplouváme v půl dvanácté. Chtěl jsem fotit
nové ostrůvky, ale chlapci si jedou doprostřed moře. Popadá mě vztek, vždyť
potřebujeme už vodu a oni mají velké nádoby ve svých lodích. Zvolil jsem se sám
kapitánem, přičemž Vojta navrhoval Františka, ale byl jsem nedůsledný, netrval
jsem na svém a takhle to dopadlo. Nemáme vodu. Už se nikomu nechce vracet. U
ostrůvků byla civilizace, která záhy skončila. Poslední civilizací jsou nám
nyní pohupující se čluny rybářů, přičemž kdo ví proč si myslíme, že to jsou
Estonci či Poláci.
MYS NADĚJE
Herdla. Obědváme. Slunko unavuje. Na tolik
mořské soli nejsme zvyklí. Na kamenech chlapci dřímou, já jdu na pěší obhlídku.
Památka betonových podstavců pro děla a sem tam nějaké bunkry. A nádherné
zátoky. A žádná civilizace. Civilizace je přes moře dobré tři kilometry.
Plujeme dál a žádáme o vodu, ale chlapík vodu nemá. Ocitli jsem se ve vojenském
pásmu, kde komunální vodovod není a voda ze studny obsahuje bakterie. Vodu na
vaření má bohužel jen pro sebe. Poslední zbytky vody chlapci vypili jako o
závod. Konečně blízký Rosland, kde jsou dlouhé zátoky se pstruhy, ale museli
bychom tam přenášet kajaky a používat automobil. Plujeme tedy dál a budíme místní
důchodce s žádostí o vodu. Ještě malátní nám dávají k dispozici
zahradní hadici…
SKÁLY, VŘES
A další nádherná místa, kde sem tam parkují
plachetnice a je možné zahlédnou milovníky romantiky, jak si při západu slunce
připíjejí sklenicí červeného vína, jenomže my po předchozích neutěšených zkušenostech
hledáme zavčasu nocleh. A vskutku objevujeme zelenou pastvinu, kdysi to musela
být výspa ovcí, ale nyní je tam ohniště a chata, kde není živáčka. Trochu je to
hororová atmosféra, ale my máme pro strach uděláno. A taky máme hlad. A jsme
unavení. A vaříme čaj. A trochu se handrkujeme, protože jsme si neudělali
pořádek v lodích a máme všechno všude, tedy jídlo dohromady
s oblečením a trochu kramaříme a vypadáme jako cikáni. Tak vypadá náš
tábor.
ZPĚT MOŘI
A Neptunu dáváme nedojedené a nezpracované
ryby. Čekáme příliv, ale ten nepřichází, takže zcela zbytečně v noci
vytahuju lodě až na břeh. Ráno vyrážíme ještě později než předchozí den, a
možná tohle je důvod proč mi vypadly do vody moje oblíbené sluneční brýle chránící
oči i na ledovci. Nejen, že jsem je nevylovil, ale při pokusu o jejich
záchranu, jsem poslal zcela nepochopitelně do vody i automatický fotoaparát. Já
jsem smutný, kluci udiveně zatrpklí a mrzutí až vyčítající, jak se to mohlo
probůh stát a přihodit. Samotnému je mi to nepochopitelné. Nyní, když jsem se
s fotoaparátem tak sžil. Začal jsem fotit atmosféru, pocit, okamžiky, kdy
lze říci prodli jen, nikoli jen malebná zákoutí… V čočce jsou kapky. Jen
to nezapínat, aby se to ještě nezkratovalo. Mohlo být hůř. Mohlo se stát něco
nám samotným. Slabá ukolébavka.
VLNY VZDORU
Následují nyní při plavbě do cíle. Nezdržuju
focením. Jen poslední pauza na poslední oběd před definitivním finišem. Dlouhou
cestou proti vysokým vlnám, neboť se zvedl vítr. Ale nejen vítr. Zatímco jsme
v pokoji odpočívali na skaliskách, vojenská loď způsobila velký příboj a
všichni jsme nechali lodě s otevřenými gumovými poklopy a Vojtovi příboj
odnesl poklop zpět do rozbouřeného moře a doslova se za ním zavřela hladina.
Marný byl můj pokus o potápění. Nutno podotknout, že do Severního moře jsem jen
projevil snahu se potápět, ale okamžitě jsem to nazval marností a utopií. I
díky tomuto rozhořčení jsme závěrečný finiš zvládli svorně a synchronně.
Minimální pauzy. Dřina proti větru.
ANNA KARENINOVÁ
Člověk by čekal, že plni únavy a zážitků
budeme spát, jako když nás do vody hodí, ale já nikoli. Snad mírná závislost na
kafi, snad ta prudká změna vjemů, možná kombinace obého spojena
s příjemnou fyzickou námahou způsobila, že každý den většinou mezi dvěma a
čtyřmi v noci jsem nezamhouřil oka, nýbrž se jen převaloval a vartoval. Ideální
by bylo si číst během cesty, něco úplně odjinud, například Annu Kareninovou a
její boj s konvencemi, plnou salónů, plesů, závodů koní a upjatých a
příkladných rodin, když kolem dokola řádí tichá příroda, ale přece jen je cítit
striktní a v něčem velmi důsledné až stádně spořádané Nory. Přitom nám
všichni přáli god tur při startu, tedy příjemnou cestu a gratulovali při
návratu, když jsme se v klubu zjevili vítězně za bezmála pouhé čtyři dny.
Komentáře
Okomentovat