Topení po číslech

 Topení po číslech

Kdo neví, že slouží, nejlépe slouží - Václav Havel, Žebrácká opera

  Topím lidi pro peníze. Založil jsem si na to firmu. Lidí je moc a proto sponzory a mecenáše jsem sehnal pro své podnikání, než bys řekl švec. A zakázky se začaly najednou objevovat jako houby po dešti. V době korporátní, tedy sofistikovaného otroctví, je taková práce jako balzám na duši. Nejen že člověk dělá sám na sebe, je užitečný a popravdě i originální, ale především cítím opravdové vnitřní uspokojení a pocit naplnění mě chvílemi doslova pohlcuje. 

  Tahle práce samozřejmě vyžaduje nejen veliké pracovní nasazení a sebekontrolu, ale řekl bych zároveň, že člověk musí mít smysl pro tajemství a nic nemůže jít tkz. úplně oficální cestou. Ale v žádném případě to neznamená, že žiji ve lži nebo snad něco jako druhý, tajný život. Nikoli. Vše probíhá rychle, bezbolestně a korektně. Jistě pochopíte, že vám tady nemohu prozrazovat plně svoje know how, přičemž hovořit v dvojsmyslech a metaforách jsem plně oprávněn. Půjde o jakýsi marketing naruby, poněvadž holá pravda je někdy prozaičtější, než by se člověk ve skutečnosti nadál. Ale popořádku. 

  Má práce se odehrává v kvalitě, nikoli v kvantitě, nicméně jako správný podnikatel vím, že tyhle parametry musí stát v rovnováze. Kvalita podmiňuje kvantitu a měla by jí probouzet. A dostat lidské tělo na druhý břeh není často úplně jednoduché. I proto si nechávám za svou práci velmi dobře zaplatit. Lidské tělo je geniální mechanismus. Ale já nejsem bandita ani mafián, abych likvidoval životy jako na běžícím pásu po vzoru diktátorů a autoritářů. Nikoli. Se zakázkou musí vždy souznít celé společenství. Nejen příbuzní, dotyčný, přátelé, spolupracovníci, sousedé, spolužáci, ale i bývalí sousedé, bývalí spolužáci, přátelé, kteří se zrovna proměnili v nepřátele a naopak. Často je to opravdu běh na dlouhou trať. Každý člověk je jedinečný příběh a právní ukotvení je složité a přísně individuální. Totiž když už jsme se toho dotkli, tak z hlediska práva a ochrany osobních údajů GDPR, mi dnešní doba nehraje zrovna do karet. Vše je nadmíru sofistikované a složité a stačí jediný člověk, který by s odchodem do věčných lovišť nesouhlasil a celé úsilí najednou přichází vniveč a jde zjednodušeně řečeno do kopru. Věc je nalomena, problematizována, taháme provaz za kratší konec. Nicméně tohle vše je samozřejmě ošetřené nebo alespoň o to usiluji, seč mi energie a vzdělání stačí. Když s jakýmkoliv člověkem mluvíte osobně nebo mluvíte-li o druhém, vždy na něm najdete něco dobrého. Proto je zapotřebí vypisovat a rozesílat krátké a věcné formuláře a používat elektronické podpisy. Jen tak dosáhneme efektivně svého cíle. Lidé najednou potvrdí koncentrované zlo, příživnictví, ulhanost, podlost, přetvářku, bagatelizaci... Na hladinu vyplavou křivdy a na povrch vytane to co mělo zůstat až na poslední instanci, tedy Poslední soud. 

  Mylíl by se však ten, kdo se domnívá, že jde o nějakou zvrácenou formu eutanázie. Nejde ani o žádnou kličku anebo moderní civilizační trend. Nemohu prozrazovat a nechci předjímat, ale daleko blíže pravdě budeme přikloníme-li s k určité formě terapie. Jde o rozhodnutí blízké spíše výstupu ze začarovaného kruhu, prozření, obnovy pravé podstaty bytí. Píšu stále jeden román, tvrdí řada spisovatelů a je na to patřičně hrdá. Píšu stále jednu a tu samou knihu... Popravdě jde o osvobození od civilizačních okovů. Zakládám si na své odbornosti a odhalím, kdo pro mě není indikovaný. Takového člověka přeposílám k psychiatrovi, psychologovi nebo terapeutovi. Psychiatři a psychologové mě často doporučují chemických indikací jako možnost prožít si odchod - topení po číslech. Ideální zakázka pro mě zní - chci se zabít, s touto myšlenkou se probouzím a uléhám, téměř každou hodinu na to myslím a už s tím musím něco provézt, neboť mi doposud nic nepomohlo. 

Má nabídka zní pojďme si tou sebevraždou projít a a do poslední chvíle nechat otevřené dveře na rozhodnutí, jestli to uskutečníme nebo ne. Pojďme zvažovat pro a proti, pojďme přeformátovat identitu, pojďme starého člověka pohřbít a probudit se jako ten nový, kterého neustálé pochybnosti nebudou už paralyzovat a bránit mu skutečně a plodně vychutnávat ovoce nového a krásného světa. 

  Samozřejmě, že se zakázky nerodí lehce, avšak vždy je tu alespoň třicetiprocentní šance, že to klapne. Cítím vždy takové zvláštní svrbění a nutkání a to je velmi dobré znamení. Ostatně třicet procent je hodně ne? Jde o to skončit rychle a neříkám bezbolestně, ale rozhodně bez velkých a určitě dlouhých útrap. Scenérii posledních okamžiků si dokonce odcházející z tohoto světa vetšinou volí sám. Obvykle doporučuji moře a k tomu ironicky dodávám, že moře je zdravé, léčí, nicméně pravda je taková že agresivní mořská voda v plicích jen podtrhne denititivum. Živel umocní následnou transformaci. Občas mně klienti namítnou, že i řeka přece ústí do moře, jenomže z hlediska intimity, symbolu a vůbec estetiky, je moře důstojnější, velkorysejší. Prostě je krásnější. Ano je to i nákladnější, ale jde přece o poslední cestu. Na poslední výpravu by přece nikdo z nás šetřit neměl. 

  Má to sice svá úskalí, neboť dlouhou cestou k moři se lidem často rozleží v hlavách úvahy nad definitivním koncem. Cukají se, mění svá rozhodnutí, mučí se a trýzní, je to někdy pekelná cesta, žádají o odklad a čas na přehodnocení a energie vynaložená na proceduru takového aktu přichází zdánlivě vniveč. Z tohoto důvodu požaduji platbu vždy předem a rozmysl na poslední chvíli nemá na úspěch mé práce téměř žádný vliv. Lidé jsou opravdu různí. Někdo potřebuje dodávat odvahu, jiný zas je přesný jak hodinky, další se cuká a potřebuje trochu zatlačit a postrčit. Ten zas vše schovává za vtip a vyprávění a krouží kolem závažného jako moderní prokrastinátoři. 

  Takové topení po číslech totiž nikoli může, nýbrž přímo musí člověka i restartovat a následně probrat pro další plnohodnotný tvůrčí život. Najednou se klientovi promítne celý život jako film. Něco lze napravit a něco nikoli. Opravdu je to individuální a různé. Ale s touto alternativou nikdy pro začátek neoperuji. Z těchto nezřídka rozmazlených a útlocitných lidí se často rekrutují moji věrní sponzoři a mecenáši. Děkují mi za ukázání nového směru, rozdmýchání vnitřního ohně, ukázání a odkrytí doposud uzamčených komnat a možností. 

  Jsou ale mezi námi i tací, kteří cuknou a já vím, že to musím chtě nechtě dotáhnout. Musím svou práci dodělat, stůj co stůj, ať se vykrucují a vytáčejí co to jde. V každém vztahu a práci přece nastává moment a chvíle, kdy přicházejí na pořad dne emoce. S oblibou tvrdím, že kdo umí zrychlit, vyhrává nejen ve sportu, ale i v životě. Kdo umí předvídat a promýšlet několik tahů dopředu je také o ten bájný a podstatný kousíček dál. Nicméně ve zrychlené době se zase musí zpomalovat, ale to už je jiná kapitola. Záleží na tom, v které chvíli držíte emoce na uzdě. To, že klienta připravím na odchod, vybavím, provázím ho co nejdál tak, že až se ocitneme v bodu, kdy přehodnotí své dosvadní postoje, nahlídne stereotypy, a opakující se chyby a rozhodne se to ještě zkusit a restartovat své životabudiče, elánotvorbu, optimismus, jsem obyčejně už plně vnořen do jeho cesty a do jeho příběhu. Nejsem tím kdo stojí plně stranou. A častokrát se kousnu já sám. Je to neprofesionální, přiznávám, ale také jsem jen člověk. 

  Nezřídka se stává, že i já mohu vidět, že zákazník sám sobě lže. I u mně pracuje pud sebezáchovy. Podlehnu svodu, že jsem stvořitel a  přestože došlo k jisté katarzi, k posunu, mám vedle sebe lidskou myš, trosku, ba přímo hnidu, někoho kdo sám sobě nejen lže, ale navíc ho to baví, kochá se v tom, pracuje s tím,  a za krátkou chvíli se zas navrátí do zajetých kolejí svého pohodlného sebeklamu. Ano přesně v tenhle moment jdu na hranu a začnu opravdu topit. Je k tomu zapotřebí nejen fyzické kondice, ale i znalosti lidského těla. Musím vědět jaké je a bude počasí, včetně proudů a větrů. Musím vědět jestli se na daném místě mohu setkat s migrujícími rybáři, trajekty nebo s velrybou. A je to až k nevíře jaká zběsilost se najednou v boji o přežití odehrává. Běsi. Ano co víc. Holý boj o život kdo z koho. Jsme-li drceni vydáváme to nejlepší a já drtím seč mohu a vím, že lidský organismus je dokonalý stroj, který se jen tak zadarmo nedá. Alergie a sezónní nemoci a drobná poranění jdou stranou. Lidské orgány se aktivizují a probíhají restarty na všech možných úrovních, častokrát napříč předpokladům a lékařským posudkům a předpovědím. Jsme pomlácení, máme mořskou vodu v očích, nose, v plicích, řveme z posledních sil, pod vodou lapáme po dechu. Vidímě vzájemně v očích hrůzu. Z romance se stává horor. Z hororu tragikomedie. Z tragikomedie epopej. 

  Vydrápeme se zpátky na lodě. Posbíráme příslušenství jako pádla, lano, části oděvu a otíráme si krev z obličeje a olizujeme si rány. Dýcháme jinak, než dřív. Říkáme si oba - zase jsme to nedotáhli. Ale jsme vnitřně srovnaní a spokojení. Udělali jsme pro to hodně. Možná nejvíc co se dalo. Opravdu jsme šli až na hranu. Bůh je nám svědkem. Posbíráme plovající láhve s čerstvou vodou a vychutnáváme jí plnými doušky. Tak daleko od domova jsme se ocitli a přece jsme pořád na začátku. Jsme na nule a o to šlo. Vyčistili jsme pár civilizačních naplavenin. Klient se nezřídka rozpláče. Najednou mu vytanou na mysl obrazy, které doposud nechtěl vidět nebo vůbec netušil, že existují. Má blízkost už není dotekem přítele nebo nepřítele. Jsme jedna společná bytost. Je v tom cosi erotického a má to vůbec celé jakousi příchuť orgasmu. 

  Najednou je jedno jaká slova člověku vytanou. Je uvolněný. Přestává se kontrolovat jako dříve. Tedy v tom smyslu, že nejede podle předchozího plánu a scénáře. Měl jsem na lodi Španěla, co najednou mluvil italsky. Klient se podívá na svůj odraz na hladině a prohlásí: "Nevěděl jsem, že vypadám tak komicky..." Jindy se zeptá: "Kdo to je?" "Co je to za zvíře?" "Klokan?" "Vždyť mám obličej jako slon." Odtajníme co bylo dříve tabu a podléhalo přísným zákazům. 

   Obvykle nastává dlouhá pasáž usebrání a čas následně plyne beze slov. Když už se objeví nějaká slova, tak nejsou stavěna do vět a jsou-li, tak postrádají začátky a konce nebo jen začátky nebo zas konce. Jindy zas mají začátky i konce, ale chybí jim prostředky. Ostatně ukončit něco bez začátku ani nejde. Avšak to byste se divili. Konec konců. Je to jako tisíc začátků a konec v nedohlednu. Padneme vysílení na břeh a posloucháme pravidelný mořský příboj. Vlny smývají z člověka prokletí a běs.  Mechanicky v sobě nacházíme sílu a chystáme se na cestu zpět k domu. Zajisté, že je to domov. Jiný přece nemáme. "Myslel jsem si, že bydlím jinde. Měl jsem vidění. Spatřil jsem chrám..." 

  Ležíme v písku či na oblázcích a chystáme se spočítat ztráty na příslušnství, které moře vyvrhlo někdy i o pěkný kus dál. Zmátoříme zbytky sil a rozhodujeme se zda se vydat na cestu domů hned. Vyhládlo nám a jakékoliv sousto působí jako bychom pozřeli nebeskou manu. Navrací se nám krev do žil. Dýcháme zhluboka. Neprší. Vítr je příjemný. "Co kdybychom si zde trochu odpočinuli a zrelaxovali?" Většinou nikdo není proti. Usneme na pláži jako koťata. Spíme jako zařezaní, jako když nás do vody hodí a probudí nás často až hvězdné nebe nad hlavou a bora a klid, který je zvláště ve velkoměstech nedostatkovou komoditou. Obloha a souhvězdí jsou tak blízko, že natáhneš ruku a dotýkáš se hřbetem ruky hvězd. Najednou je náš život báseň a přechází v pohádku. Přitom ještě před chvílí jsme byli jen řadou znaků. Jedničky a nuly. Člověk si říká, jestli spí nebo bdí. Podíváš se k severu a plýská tam polární záře. Zelené plameny šlehají a jazyky tančí. Oj. Ach. Upadáš zpět do snů a jsou tak divoké a plastické, takové které člověk většinou nezapomíná. 

  S ránem přichází i změna počasí. Vítr, déšť, slunce a občas i duha na znamení smíření. Kde se vzala ta potulná smečka žebravých psů. Klienta opět napadá, že to je vše naaranžované a důsledně zinscenované. Odhání loudící psy s větší razancí, ale jakmile se slituje, což v rozpoložení hojení šrámů na duši je nejčastější jev, vytáhne nečekaně pamlsek, aniž by věděl, kde dobrotu ve skutečnosti vzal... Psy už nyní definitivně neodežene a hrozí, že si přiveze domů nový přírůstek... "Lepší když se vrátíš se psem, než v jináči... To byl vtip. Nový rodinný příslušník a přítel. Symbol nového života." 

  Poměr lidí, kteří si tkz. sáhnou na dno a odrazí se od něj, tudíž navrátí se zpět  s novou životodárnou mízou a energií k těm, kteří se drží života a přitom nechtějí žít, čili odrazí se zpět a už je to špatně ať už svítí zrovna slunce nebo je deštivo nebo pod mrakem a navíc ty nesympatické červánky, zkrátka ať děláte co děláte je to špatně, tak takový poměr lidí je jedna ku deseti, ale jsou a navíc světe div se, já, zrovna já je jaksi přitahuji. Když žijí, chtějí umřít, když umírají chtějí žít a za všechny jejich problémy mohou ostatní nebo minulost. Takoví lidé většinou všechno vědí a bojí se a předpovídají jak to všechno dopadne. Jsou to děti, kteří sami plodí děti a na ty své děti si stěžují, že jim nerozumí. Nebo jsou to lidé, kteří dětem rozumí, ale nikdy si s nikým nezadají, takže jejich děti ani nemají z čeho vzniknout a přísně si střeží, aby neudělali onu pověstnou stejnou chybu. 

  Je patrné, že má nesnášenlivost musí ven. Ano takové zákazníky nemohu vystát. Není jich moc, ale jsou. Chtějí se uzdravit, ale vlastně nechtějí, potřebují mě nebo lékaře, ale jsou si sami lékařem. U takových zákazníků jde má profesionalita na dřeň. Při podpisu už naznačují, že udělali osudovou chybu a podepsali vše pod nátlakem. Slovo potížista není přesné. Já sám jsem potížista, ale tohle jsou pijavice. Připravují si půdu na to, aby zorganizovali peklo. Začínají mlít o tom, že prohra je jejich vítězství a vítězství je jejich prohra. A melou prázdnou slámu, mluví a hovoří o ničem jakobych byl amatér a má práce nebyla důsledně připravena. Navíc ještě překáží a s ničím nikdy nepomůžou a veškerou energii vždy vztáhnou zpět k sobě. Fňukají; v lepším případě radí nebo se snaží být zábavní. A začíná křížová cesta. 

  Najednou je jasné, že takového člověka musíte zabít a zprovodit ze světa. Takové individuum společnost oslabuje, ničí, vysává, paralyzuje a vždy udělá vše proto, aby ostatní pracovali za něj. Nikoli na něj, nýbrž za něj. Takový zákazník má problém už jen s usazením do automobilu nebo do kajaku. A na potvrzení schválnosti vždy něco urve nebo poničí nebo si sám sobě něco provede a hned vzápětí potřebuje přestávku. Potřebuje si odpočinout a najíst se a uklidnit a do toho mele. Dlaně svrbějí, pádla hrají v rukou, dron je nastartovaný a natáčí člověka, který kouří a opájí se sám sebou. 

  Takový člověk se většinou velmi rád a s potěšením poslouchá. Poslouchat druhé moc neumí, když neslyší a nezaslechne co by sám mohl někdy a někde použít, co rezonuje a je ve zkratce, protože empatie je pro něho příliš namáhavá a je to dlouhý proces na příliš dlouhou trať. A když se potká takový borec co sám sebe rád poslouchá s člověkem co sám sebe poslouchá nerad, tak to většinou zajiskří. Navíc jsou lidé co se rádi poslouchají, aniž by byli schopní si přiznat, že pořád poslouchají ten samý hovor, ten pořád dokola omílaný monolog, který jen hnětou a dle nálady šperkují, ale díky němu se dostávají z nejhoršího, tedy z depresí a ve finále je nad slunce jasné, že tu depresi a samotu a úzkost vlastně jen přehodí na své posluchače. Opakují se. A posluchači často ve své mírumilovnosti a naivnosti a láskyplné snaze o porozumnění ten hovor vítají a přijímají s nadšením a dokonce někteří si říkají to je ale vzdělaný a zajímavý myslitel... 

  Jasně, že je to má chyba. Jde o klienta, který nebyl na takovou akci připraven a já jako organizátor to měl rozpoznat. Ale stane se. I mistr tesař se někdy utne a chybička se vloudí. Jsme jenom lidé a do poslední chvíle se holedbáte, že se manipulant a sebelhář ze svých manévrů vyprostí. Projektujete se do jeho řečiček a obelháváte sami sebe. O to víc vás to pak síří a vzteká. A právě zde začíná má profesionalita narážet. Tady je má slabina a choulostivé místo, zde jsem zranitelný. Z ničehož nic mnou prostoupí žluč, zmocní se mě, mám tmu, ale nemohu nepokračovat. Je to nezpracovaný strach ze samoty, nebo snad samota, která už dávno započala a pustoší a plení a vykonává už pozvolna svou niičivou zkázu...

  Bohužel o žádné myšlení zde většinou nejde. Méně, než nic znamená, nejenom že nejsem bůh, ale ani polobůh. Nejsem ani soudce. Mám sice právně v rukou osud člověka, ale to přece do jisté míry dělá řada podobně polovzdělaných lidí každý den. Vlastně se nyní svěřuji o nemoci z povolání. Ale jako kněz když slyší u zpovědi pohnuté osudy, nikdy by neměl překročit práh své pravomoce. Pravá moc není levá moc ani emoce. E shop a é moc, tedy akt bez lidské sounáležitosti. I já mám své ochranné mechanismy, i já si říkám, co mě na tomhle člověku tak irituje a dráždí, že jsem odhodlán překročit povolenou mez. Nezrcadlí mi jen můj vlastné problém. Nejsem já taky jen netalentovaná hnida a přívěšek a slibotechna a žvanil a odpad společnosti..., který jen maskuje svou zoufalost jak se mu to jen hodí. 

  Zrekapitulujme si moji misi. Topím lidi pro peníze. Jsem absolventem řady záchranářských kurzů, takže frekventanti jsou zcela v dobrých rukou. Smrt v mé režii je krásná a kdyby se náhodou účastníci rozhodli něco na svém prvotním plánu změnit, jsem k dispozici a vyléčím je z podobných vrtochů jestli ne navěky, tak na dlouhou dobu určitě. Problém ovšem nastává u notorických sebevrahů, kteří jsou abych tak řekl ve svém koníčku nevyléčitelní. A jak už jsem naznačil řadu z nich nemohu vystát. Nemohu je snést, ale dělám a činím co je v mé moci, abych nesklouzl na šikmou plochu, nepodlehl svodům a nesešel z dobře se vyvíjející a kupodivu zatím nijak strastiplné cesty. 

  Samozřejmě ponechal jsem si tkz. krycí zaměstnání - tkz. oficiální zaměstnání, v logistice. Tím do jisté míry trpí můj osobní a soukromý život. Jak jsem již naznačil topení po číslech musí člověk věnovat ne 100, ale 120 procent. A k tomu mít ještě druhou práci na plný úvazek, to už je úplně nadlidské snažení. Jistou výhodou je, že v logistickém korporátu pracují roboti. Člověk je jestli ne číslem, tak určitě má zcela omezený kreativní přístup, což přináší své výhody, ale zároveň i značné nevýhody. Výhodou je, že pracujete a zapínáte tkz. autopilota. Jakékoli předchozí dovednosti jsou nejenom k ničemu, nýbrž přímo k neprospěchu věci a překáží. Proto se vám vymývá mozek a člověk se učí znova chodit, mluvit, jíst a musí naprosto jinak přemýšlet, což znamená nemyslet či uvažovat v sentencích centrálního mozku. Na druhou stranu plníte mechanické, stejné úkoly a v podstatě se  můžete soustředit na svůj vnitřní život a tedy v mém případě byznys, který ovšem zcela jasně a výrazně přesahuje komerci v běžném slova smyslu. Nevýhodou je, že s mou první prací to není nikterak kompatabilní. Zaměstnání se ve smyslu realizace absolutně nedoplňují. Je to jako míchat hrušky s jabkama. Jeden pes, druhý ves. Čehý a hot. 

  V korporátu se totiž lidé rozdělují na otroky a otrokáře,  přičemž otrokáři jsou většinou jen lépe zaplacení otroci. Stěžejní je, že z otroků, tedy zůstaňme u formulace robotů se nerekrutují žádní klienti. Roboti mají svůj vlastní režim, své vlastní dobíjení, svůj slovník a uvažují v úplně jiném módu. Jak už jsem naznačil, je to člověk vyprázdněný. /často mě napadá, že usiluji o podobnou věc, vyprázdnění, ale já o to usiluji šokem a zážitkem. Rychle, koncentrovaně a férově. Já člověka naučím sebepřepínání a ovládání. Korporát vás vypne na věky a přetransformuje. Člověk je pro ně číslem, kolonkou a barvou. Pracovníci se vzájemně titulují manažer, markeťák, inženýr, ale jsou to většinou jen sofistikovaní skladníci nebo skladníci úředníci. Panuje tam úplně stejná hra jako všude jinde, což znamená boj o to brát co nejvíc peněz, za co nejméně práce. Pointa. Zamiloval jsem se do o tři generace mladší skladnice. Úplně jsem zapomněl na to, že jsem ženatý. Ženatý a starý. Jsem možná také budoucí robot a ona je přece nejenže robot nové výroby a nový model, ale hlavně období člověka bez vymyté hlavy téměř nezažila, takže si ani nemůžeme porozumět. Navíc si nejsem jistý, jestli slovo zamiloval je vůbec v tomto případě patřičné a správné. 

  Může jít dost dobře o únik ze stereotypu, stějně jako o marnou obchodní snahu získat nové zdroje, čerstvou krev, nové oči nezakalené starou zamlženou optikou. Zkrátka nebylo dne, abych nečekal až ji spatřím a úplně mi stačilo vidět jen záblesk, obraz, odlesk její chůze. Viděl jsem, že žije, existuje a v ten moment byl můj den naplněn světlem a štěstím. Tak málo mi stačilo k extázi. Ano jsem snílek. Trapný, zastydlý, marnotratný a lehkovážný. Proč jsem jí propadl? Oslovil jsem ji s nabídkou cesty, výletu, nikoli poslední cesty, nýbrž cesty odpočinkové a víkendové. V tu chvíli jsem jí vylekal. Přičemž co se nestalo? Najednou proti mě nestál robot. Najednou jsem zapomněl na propast věku a zkušenosti, která mezi námi stojí. Viděl jsem záblesk jemnocitu a strachu. Autenticita. Život.  

  Nicméně a vševíce a vševědouce. Jsem ženatý, dalo by se říci šťastně ženatý, mám ženu kterou obdivuji a mám rád. Nemohu to ani vyslovit, ano drhne mi to v ústech jako bych koktal štěrk a při psaní či myšlení mám divný pocit a chvění a nutkání dál nepokračovat a věci přeformulovávat a vysvětlovat a celé se to ještě více zamotává. Ano, mám pocit jako by mé ženě, teď mluvím a hovořím o své vlastní ženě, vyhovovala lépe pozice mé sestry a kamarádky, než manželky a milenky, což mě zahanbuje, ale zároveň mi to občas musím přiznat i vyhovuje. A možná si jen vytvářím aliby pro svůj chtíč. Mužsky mě to ponižuje, je to role na kterou v žádném případě nejsem hrdý, nicméně je to role, ano, jsem obsazený, mohl bych si výskat, ale já jsem úplně a naprosto spokojený nebo rouhodně nejsem nespokojený. Při mém i jejím pracovním vytížení se totiž naprosto míjíme a vzájemně odlučujeme. Tedy s manželkou, nicméně i s předmětem mé touhy. Na ženu mi téměř nezbývá téměř čas, ovšem na zdroj mé touhy záleží jdu-li svému chtíči naproti. Jak už jsem naznačil čas korporátní, je časem přísně naordinovaným a pud, touha a zvíře v nás je potlačovanéa zakázané tabu. 

  Vychovali jsme děti, které nedávno opustily hnízdo, takže nám do jisté míry chybí adrenalin a postrádáme životní elán. Měli bychom odpočívat, užívat si života, jenomže začínáme znovu a objevují se spíše výčitky a usilování o to, pokračovat každý vlastní cestou. Nálada ve společnosti nám také nikterak nepřeje ba přímo neprospívá. Mě považují za nenapravitelného a zastydlého floutka a žena nedávno úspěšně zvládla boj s celým ministerstem školství, když jí jako speciálního pedagoga nařkla matka dítěte, že kvůli jejímu nepřiměřenému a fyzicky neadekvátnímu zásahu chce žák třetí třídy spáchat sebevraždu. Boj se vlekl téměř dva roky a zapojil se do něj inspektor, ombudsman, právník, psycholog, kolegové učitelé, rodiče ostatních žáků, ředitelka, neziskové organizace a mnoho dalších. Vítězství spočívalo v tom, že z mnoha nařknutí, křivých, vymyšlených a nepřesných, bylo shledáno pochybení pouze v nedostatečném množství učitelek, totiž problematické dítě s afektem, agresivitou a často nedůsledně dodržovanou medikací by měly dozorovat učitelky tři, nikoli jen dvě, zjedodušeně řečeno. Dva roky denno denního vysvětlování, obhajování, rekonstrukcí, kopírování třídní knihy, přeformulování postupů do úřednického jazyka a psaní zpráv. 

  Ale pozor! Vše má svou logiku a svůj vývoj. Zajisté. Někdy se přistihuji při tom, že je má oficiální manželka spokojená jak přicházím domů ze skladu zničen, unaven, s pošlapanými zbytky kreativity , s jazykem na vestě a ona se směje a je úplně nadšená jak trpím a přikládá polínka do ohně: "To sis to zařídil... Ani se nestačíš umejt... A stejně  pořád smrdíš! Pot a krev viď... No snad se nepůjdeš válet! Čeká Tě další zaměstnání - kajaky. Šup. Šup. Den má přece 48 hodin." Ano. Je to ironie. Práce s roboty je náročná. Bublina vlastních dokola přemítaných myšlenek znamená, že se člověk mučí, trýzní, je si vědom chyb, které udělal, omezení která nepřekročí a v tu chvíli přede mnou stojí mladá Amazonka, oči jako trnky a vlasy jako Rusalka. A v ten moment svou vlastní ženu nenávidím. Chci začít znova jako nepopsaný list. Bohorovně se cítím na to, že bych to zvládl. Dva obědy, dvě manželství, nesmrtelnost. 

 A vím dokonce co mi na to řekne. Běž si! Já ti to přeju. Jdi za svým snem. Neohlížej se zpátky... Když přišla s návrhem, že se se mnou rozvede, tak mě to tak urazilo a sebralo a ponížilo, že jsem tomu nejen uvěřil, ale dokonce si to někde kdesi v koutku duše i přál. Jenomže a anobrž nejen u feťáků platí, že nesmíme poslouchat co říkají, ale musíme to vždy korigovat s tím, co skutečně dělají. Platí to u každého člověka. Má žena se mnou rozvádí, ale při tom vaří, smějčí, žehlí, uklízí, stará se o děti, které už dávno mají svá vlastní hnízda a hlavně se stará o mě. Myslí na ně i na mě, nosí mi dárky, je ochotná se se mnou milovat a odjet na dovolenou, tedy jen případě že sebou nepotáhnu kajaky a já blbec věřím naprosto všemu co v afektu, únavě a zoufalství říká. 

  Nemohu nepřipomenout, že jsem jí samotnou jednou omylem utopil. I mistr tesař se někdy utne. Živel jakým je moře a příroda a sport vůbec, z člověka v určité chvíli udělá stroj a promění vás najednou ve zvíře. Zapomenete koho máte vedle sebe, že je to nesportovec, má své hranice a omezené možnosti a vy vyrazíte a ocitnete se ve větrech na rozbouřeném moři a najednou má láska, nikoli můj klient, nemá sílu dojet zpět. Vidím, že je tak vysílená jako raněné zvířátko a vůbec na list pádla nenabírá vodu a nic neodhazuje a v podstatě nejede. A my sotva vidíme vzdálené pobřeží. Vlny se vzdouvají výš a výš a jako nenasytné jazyky se před námi olizují jako před triumfálním soustem. Pravda mohl jsem ji připoutat na provaz karabinou a táhnout, nicméně tenhle manévr by pravděpodobně v rozbořeném moři utopil nás oba. Poutání by rozhodilo balanc a rytmus, neboť pádlo znamená na vzdouvajícím se moři pro kajakáře to, co pro provazochodce tyč. Někdy se hranice mezi prací a soukromím smývá a překrývá a tohle byl myslím zrovna ten případ. 

  Ty nahoře i ty dole směj se, protože slečna Amazonka mi mou vlastní ženu připomíná. Vypadá jako ona před několika lety, dekádami, čtvrt stoletím. Co znamená v lásce čas... Paradox? Co se to vlastně děje? Není to snad můj vzdor proti smrtící korporátní nudě? Řekl jsem si, že si zahrávám, že překračuji pomyslnou osudem vepsanou červenou linii. Já. Ten, který vyprovází smrtelníky na druhý břeh. Chci být nesmrtelný? Chci dva obědy. Nejsem já nakonec ta veš, která má sama sebe utopit... Proto nenávidím všechny, kteří žijí dva i více životů a zvládají to a nemají s tím problém, nebo lépe řečeno zvládají to lépe, než já... Mít milenku, to přece není morální, to nesnáším. 

  Jsem starý kmet a toužím spočinout v náručí Amazonky? Vzdoruji přírodě. Zahrávám si a pokouším osud. A kde jsem ke své nové lásce přišel? V autobuse. Jediné prostředí, kde dochází k sociální interakci. Jinak je to samý monolog, vypňování kolonek, vylepování QR kódů, cesta z bodu A do bodu B. Roboti bez koulí, bez očí a bez srdce. V korporátu proto je možné zaslechnout podobné dialogy jen na za zastávce, v šatně, v kantýně či v autobuse. 

"Tak vy jezdíte do práce na motorce?" "Ne. To je helma na kolo... Můžete jezdit se mnou..." "Já mám dobrý kolo. Nový. Ale přijet do práce zpocenej... To ne!" "Správnej chlap má smrdět i z fotky..." "To se jenom tak říká..." "Můžete se pak osprchovat... Francouzkou sprchou... Voňavkou..." "A jak dlouho jedete?" "To nevím, ale když nejedu přes hospodu, tak jsem rychleji doma než vy autobusem. Vsadíme se?" "Jenomže já bych nikdy nejel přes hospodu, na to já nejsem..."  "Protože Vy si raději povídáte s Nastasjou Filipovnou a Jelizavetou Petrovnou..." "Ano. Ano. Rozhovory člověka povznáší..."  

  Proto je mé topení po číslech cesta jak býti znovu člověkem. A strach mladé skladnice v očích, ve kterých se jinému lze lépe utopit, je mi dostatečnou odpovědí na choutky a slintání starého kocoura po sezóně. Nutno podotknout, že to celé stejně nechápu. Ve své vlastní firmě žiji zážitkem v kulisách, které jsou nesmírně fascinující a mají punc dokonalosti Stvořitele. Útesy, skály, příboje, mořská pěna, ale i samotná cesta k moři nebo jen design kajaku. To jsou úchvatné obrázky, na rozdíl od sterilního skladu kde lidé fungují jako roboti v přísně organizovaném mraveništi. 

  Řada z nich nemá ani zuby, což je většinou level otroků a nejnižší sociální statut. Další skupinou jsou otrokáři, tedy nadřízení, kteří mají na sobě vesty s nápisem vedoucí - zeptej se mě. "Na co se mám zeptat?" "Na co chceš." "Na všechno odpovíme." "A když neodpovíme, určitě pomůžeme, neboť jsme akční." To je panečku souvětí. Máme důraz na akci, jsme zvídaví, tvoříme historii. Nastoupil jsem v době Covidu, což byla pro korporát doba prosperity. V roušce řadě lidí zářili oči a blýskalo se na lepší časy. Nebyly patrné vykotlané zuby nebo zkažený chrup. A já jsem zde ustrnul. Jsem též robotem. Mám vymytý mozek. Přestávám být empatický. To vše se ovšem mění v mém pravém zaměstnání. Mořská pěna mě vymytý mozek zas propere agresivnější procedurou do původních lidských hodnot. 

  Přičemž není úplně pravda, že si mi klienti nevrací zpět do léčby topením. Ano mám dobré recenze a prozatím slušnou reputaci, avšak v minulosti se objevil i případ člověka, který chtěl znovu utopit a lépe, což dle mého názoru nejde. Buď člověka utopíte anebo ne. Když uniknete o vlásek smrti a toužíte tenhle zážitek znormalizovat, zevšednět, už hazardujete. Pohybujete se na tenkém ledě a tohle není mé pole působnosti. 

  On chtěl vše neponechat náhodě a definitivně dotáhnout a vše si právně pojistit, nicméně s čistou eutanázií můj obor nepočítá a jde o meritum věci. Jen zevrubný odhad právních studií převyšoval desetinásobně mou běžnou cenu. Najednou by byla celá má práce tak sešněrovaná zákony a nařízeními a vůbec úředními postupy, že by nezbyl žádný prostor ke kreativitě. Už jsem se nemohl rozhodovat podle počasí nebo podle skutečnosti, že už mám před sebou jiného transformovaného člověka, kterému nemusím věřit, poněvadž jen já vidíma slyším, že z něj mluví starý člověk, zatímco on už je novou znovuzrozenou bytostí. A to čeho jsem se bál opravdu nastalo. Najednou nechtěl utopit a já jsem musel, zatímco jindy a daleko častěji klient chce utopit a já nemohu. svět je plná paradoxů, ale tenhle moment znovu nastavil daleko přísněji střeženou a výraznější červenou hranici.  

  Také chci své podnikání rozšířit o novou divizí, o špinění vymytých mozků, ale to je zatím celé v plenkách a bylo by předčasné hovořit o ještě nenarozeném dítěti. Třeba to po mě přebere nějaký v úvozovkách Mesiáš a zachránce. Dnes se hojně používá fráze - vykročit z komfortní zóny... "Proč děláš další zamestnání?" "stojí Ti ty peníze za to?" Otázka generace snowflakes. V očích se lesk závisti snoubí se zvědavostí. Typický adept pro novou divizi a já zakládám šanon s nápisem - Sněhová vločka. Vezmu tě z mamahotelu přímo do života. Dokud máma funí, budu prdět u ní... Tohle je nezajímavá generace a též práce pro někoho jiného. Tato generace nedělá zásadní rozhodnutí. Je indikovaná k výletům, během nichž se dostaví maximálně strach z vln, špatného počasí, hladu, ztroskotání...

  Nicméně není minuta, abych nepomyslel na Amazonku. Přestože zaplňuji svůj život prací a stal jsem se workoholikem, není chvíle aby má fantazie nezabloudila k jejímu ochraniteskému klínu. Mohl bych jí chránit, učit, vézt, inspirovat. A není hodina, abych nebyl svědkem štěstí mé ženy, která znovu objevila v mé společnosti pokoj a klid. Našla si další práci jako já, učí i dospělé, nejen děti. Pořídila si nové auto. Těší se na vnoučky, nového psa, pokojné stáří. Má terapeuta - ženu, protože mužům nevěří. A ve mně se zatím probouzí zvíře. Rozskočil bych se na několik dílů. Takhle to přestává jít dál. V nejlepším má člověk přestat. Pokusil jsem se Amazonku nevídat, ale jen jsem ji potkal, už mou obrazotvornost zavalila další série možností jako naplnit život kratochvílí a štěstím. Pokusil jsem si ji znepříjemnit a nenávidět. Dokonce vytlouci klín klínem. Potkat jinou Amazonku na kterou bych ve svém snění nebyl tak fixovaný. 

  Nepomáhá to. Jsem posedlým otrokem své obrazotvornosti, která postupně přešla v sebezničující, nenaplněnou a trýznivou lásku. V Amazonu jsem příkladným a dobrým otrokem a má pozice vyžaduje velkou fyzickou kondici, kterou ne každý zvládne. Ve stresu občas kleju a ulevím si, často když musím pracovat za druhé a pomáhat jim, což je šlechetné na jednu stranu, ale stane-li se to pravidlem člověka to zatěžuje. Dělal se mnou menší chlapík s nadváhou Méďa. Citlivý, vtipný, bývalý voják s bříškem, jenž v půlce směny už fyzicky odpadával a nadřízení ho najednou přestali ke mě dávat. Po měsíci jsem se zeptal, neboť jsem se doslechl že podal výpověď, zda-li se mám přimluvit, aby se vrátil, protože byl pečlivý a důsledný a všichni remcali jen že se ulejvá. Odpověděl mi, že odchází kvůli mě, že jsem si na něj stěžoval a že ho jiná práce nebaví. Už jsem se jednou přimluvil a od té doby je s ním konec a pozítří opouští korporát. 

  Bylo mi jako když se král Oidipús dozví, že souloží se svou matkou. Hledá vinu ve společenství, přitom původcem prokletí není nikdo jiný, než on sám. Já jsem nevěděl, že je to moje matka. "Já jsem nevěděl, že jsem si na tebe stěžoval... Určitě jsem prohodil, že bys měl změnit životosprávu nebo že vypadáš že by jako bys měl každou chvíli exnout, ale kdo z nás tak někdy nevypadá a něco neprohodí." Ale bohužel jsem to asi řekl na nesprávném místě. Bohužel jsem se to dostalo k nesprávným uším. Navíc si nejsem vůbec jistý, jestli odchod z tohohle stroje zkázy je krokem nesprávným směrem... Zůstal jsem jako opařený. Asi to tak mělo být. Méďa nestíhal a nezvádal to. Byl figurkou, která ostatní bavila, nicméně legrace na jeho úkor, na níž jsem se ostatně nemálo podílel, nadobro a definitivně skončila. Nedal to. Cikáni a metrosexuálvé vtipkovali jak se sotva dokoulí na toaletu a nohy sotva šourá, jenomže na cigáro a na autobus najednou zasprintuje... Každý se s únavou a těžkými šichtami vyrovnává jinak a z Méďi u pásu doslova kapalo. Na půl hodiny zmizel na záchod a vrátil se s historkami, co všechno předešlý den nespořádal k jídlu. Ostatní pracovali za něj a zvláště Ukrajinci si servítky rozhodně nebrali. Musel jsem ho chránit a obhajovat jak je pečlivý, jak jim do něj nic není, ať hodnotí člověka až v jeho makasínech ujdou tisíc mil, což je oblíbené indiánské přísloví mé ženy. 

  Shledal jsem jako zbytečné něco vysvětlovat nebo měnit. Nezvládal to a jakmile ho začali posílat běhat mezi regály, neudělal rejty, poněvadž počítač je v tomto směru nemilosrdný. Dělal chyby, hádal se, zatímco já měl plnou hlavu Amazonky. Prožil jsem s ní už tolik. Myslel jsem na to jak jí oslovit, zaujmout, ale nevyplašit. Tisíce scénářů mi proběhlo hlavou. Jistě je postižená, ostatně jako řada místních zaměstnanců a mě samozřejmě nevyjímaje, nějakou byť mírnou formou sociální fóbie. Žárlil jsem a vypracovával si další scénáře na oslovení. Nechtěl jsem milenku. Chtěl jsem začít znova, jenomže co to zase rozehrávám za hru? Dojde-li na lámání chleba nakonec cuknu. Jsem opravdu daleko starší, navíc ženatý a úplně jsem ztratil soudnost. Vztah by byl naprosto disproporční a nevyrovnaný. Ona mi přece odpovídala na oslovení z pozice svého vysokého postavení, tedy slušně, vřele, ale jakoukoli mou nabídku na sblížení odmítla. "Jsem introvert," Pane bože tohle je důvod proč se nezůřastnit nějaké volnočasové aktivity? Copak já jsem extrovert? To je jako by řekla jsem blondýna... Nebo jsem extrovert. Hovořil jsem jinou řečí a jen jednou se mě podařilo vyloudit na jejím obličeji nepatrný náznak úsměvu. Nicméně o to větší to byl zázrak. Byla to perla a malé velké vítězství. Jinak téměř vždy hovořila rozdílnou řečí a vyndávala si z úst často rovnátka, což ve mě vzbuzovalo pocit, že jí na mě záleží. Sám jsem sebe chtěl obelhat a hrát, že si jen tak spolu vyrazíme, nezávisle a pak se uvidí. Ale stačil jediný pohled sdělující - kápni božskou. A ten pohled říkal - buď mě chceš nebo ne a tys mě oslovil, tak bojuj. 

  Nechodil jsem kolem horké kaše jako řada lidí. Pozvánka byla sice smetena ze stolu, nicméně karty byly rozdány. Usiluji o ní. Ona je ta, kterou jsem si vybral. Jí mohu s neochvějnou suverenitou oznámit: "Prohloupila jste." A ona může s lehkým přídechem něžně hlesnout: "Když mě se nechtělo..." A já místo, abych řekl - Třeba se naskytne ještě příležitost si přisadím: "Někdy je lepší překonat lenost a strach. Ta energie se vrátí." A přešla z vykání do tykání. Nebyla minuta aby k ní nezabloudily mé myšlenky. Zeptám se jí - O čem je Othello? - Ona se mírně zašklebí a odpoví - proč jako... Chvíli posečkám a když řekne o žárlivosti ne, nasadím těžkou munici a podotknu, že Othello je o lásce a o nejistotě starého generála, který umí vyprávět a získá si srdce mladší krasavice, ale ten nepoměr věku znamená, že jeho štěstí mu připadalo nikoli nezasloužené, ale zázračné a upnul se na něj tak silně, že na to vsadil  všechny karty a stačí pár závistivců a nepřejícníků a on raději vše rozmetá, než by to nechal pošpinit a promění se v divocha co pustoší a rozsévá zlo.

  Pojďme si to celé shrnout. Mám ženu šikovnou a krásnou, které se nevěnuji, neboť stále pracuji. Obdivuji ji, ale přitom myslím na mladší, se kterou bych mohl začít znova. Trapné a hanba. Trapné to vyslovit natož o tom psát. Má žena je úspěšná, věrná a já jí nic neudělám dobře, proto doma raději nic nedělám. Vlastně jsem ve stejné situaci jako moji klienti na topení. Musím s tím něco provézt. Každou chvíli se ve mě odehrává vnitřní boj. Co si to dovoluji myslet na mladou. Toužím po nesmrtelnosti? Zachtělo se mi mladé masíčko? Takhle přetažený a přetopený nemohu dál žít. O čem jsou antické hry? Ano. Člověk si nemá zahrávat a hazardovat. Jsou hranice, které nelze překročit. Přijít s tímhle problémem za svou ženou nemohu jen ji zraním a zničím. Přijít za mladou bude stejné. Zamotám jí hlavu a vypadnou jí rovnátka přímo do kanálu.Věřím si, že jí získám, možná i proto že není ideálně krásná, je jen krásná a její nedostatky já proměním ve výhody. Co si to namlouvám? Proč neustále já sobě lžu. Copak mě nějaký klient nakazil. Vidím před sebou jen dvě cesty. Buď se rozhodnu pro mladou, což nebude rozhodnutí nanečisto, takové rozhodnutí přece  neexistuje. Anebo opustím tenhle svět jako to dělám s klienty. Definitivně a hrdě.

  Tímhle psaním předám svou práci dalším generacím a rozloučím se s hlavou vztyčenou. Sám jsem z generace co se vše učila za školou nebo za barákem. Nejsem marketingový produkt. Neučil jsem se jak žít odposloucháváním ožralých rodičů jak se to má dělat. Jako král Oidipús najednou zřím, že to celé byla jen příprava na vlastní odchod. Ach. Konec. Je to tady. Bylo to krásné a bylo toho vrchovatě a dost.