Dobrý člověk Jan Magne
Máme nový přírůstek v rodině
oznámil jsem kamarádům, kteří mě spontánně gratulovali. Musíme to zapít… Když
zjistili, že jde o nový kajak, cítili, že jsem je dostal. Jsou podvedeni a pít
se mnou odmítají. Kromě Filipa, ten prý mě v tom rozhodně nenechá. Bude pít na
cokoli a kdykoli, jen dnes jsem to přehnal… Dobře budu pít za vás dodělávám je…
Na nyní populární české diskuze, kdy herečka vyndala vlajku z vagíny nebo poklopce
nebo kdy se nacházeli herci v inscenaci Moje násilí, tvoje násilí, jak je
pánbůh stvořil, nemají náladu. Řekl jsem, že musel přijet jugoš, režisér
z bývalé Jugoslávie, aby dostal v Čechách nácky na jeviště. Je to
totiž daleko těžší dostat do divadla nácky, než tam dostat snoby. Snobové jsou
pro divadlo úplně stvoření. Letí na něj jako slepice po flusu. Ale úplně
nejtěžší je dostat do divadla dobré herce… To už jsem dlouho nezažil… Přistihuji
se, že hovořím přes druhé pro sebe. Nikoho to zde v Norsku nezajímá.
Nikoho nevzrušují ani moje mindráky, ani Ježíš znásilňující muslimku. A
akademické a ironické šlehy na téma ,slušní lidé´ už vůbec ne.
Připomíná mi to diskuse alá Zeman -
Drahoš. Kdo z našich rozhořčených akademiků se nebojí v hospodě diskutovat
s pravicovým extrémistou? Kdo se ho do očí zeptá - Jsi nácek? Sympatizuješ s náckama? Vzpomínám,
jak kdysi po fotbale v Masné chodil do hospody holohlavý člověk, který po
otázce Máš rád Ježíše, dával každému nezávisle na jeho odpovědi pěstí… Upřímně,
kdo z těchto intelektuálů nereaguje na výkřiky – To neuměla opozice najít
lepšího kandidáta, než je suchar Drahoš, jinak, než odchodem… Myslím, že se
raději všichni vyřádí na facebooku, na blogu, na twittru… No, řekl jsem si.
Nová loď se musí nejen dobře pokřtít, ale i zajet. Kdybych měl kajak přirovnat
k autům, tak je to Mercedes. Není to Škoda, ani Opel, ani Rolls- royce… Je
nestabilní, ale zase rychlý jako střela a vhodný pro eskymácké obraty. Kokpit
je tak akorát, kolena a stehna se v něm dobře zapřou, takže člověk při
obratu nevypadne z lodi… Vyjíždím
v podvečer na jezero. Nikde nikdo. Jen ptáci, ryby, kačeny a hmyz. Slunce
bude za chvíli zapadat. Voda je teplá, takže si neberu ani záchranou vestu, jen
plavky. Zjišťuji, že jsem zapomněl SD kartu do kamery, takže si to ani
nenatočím a nebudu se moci vytahovat.
Ale stejně mě provází nepříjemný
pocit. Trénovat akrobatické kousky by měl člověk v přítomnosti někoho kdo
by mohl v případě nouze přivolat pomoc… A jako na zavolanou vychází
z nedaleké chaty na druhém břehu člověk k večernímu koupání. Švihnul
jsem dva obraty, u tohohle kajaku nemusí člověk moc zabírat, aby se dostal zpět
na pozici, nicméně hned jsem měl vodu v hlavě. Takovou tu rýmovou vodu
v čele… Je to dané asi vodou, norové říkají fresk vann. Je čerstvá, teplá,
ale neléčí, jako moře. Zároveň ale neničí věci. Není to agresivní sůl… Samozřejmě
stačil by na nos kolíček na prádlo… Pozdravili jsme se. Zrovna jsem si spílal a
klel pro sebe, že neustále něco zapomínám. Vždyť to pro začátek stačí. Objevil jsem nový
přístup k vodě. Nové zákoutí. Nový kajak sedí jako ulitý. Myslím, že se
bude líbit i ženě, která vybírá auto podle barvy. Je totiž příjemně oranžový.
Naházím věci do auta, svléknu mokré
plavky, nicméně kola se protáčejí, nemohu vyjet. Norská klasika. Proto mají
v oblibě SUV a teréňáky. Aby mohli v poklidu sjíždět k vodě nebo
do těch prudkých kopců, protože nestavějí domy na písku, nýbrž na skále, jak je
psáno v písmu. Podložím kolo prknem a znovu hrabu až to prkno protáčející
se pneumatika téměř zapálí. Tak a jsem v problémech... Od domu 30 kilometrů.
A všichni chodí spát se slepicemi. Nikdo nemá teréňáka jen Welgoš, a na toho
nemám zrovna telefon. Autobus sem už takhle pozdě nejezdí… Telefon se vybíjí.
Mám power banku, ale nemám kabel. Avšak ani jsem nestačil klít a večerní plavec
je zde. Říká mi, že jsem měl zajet obráceně. Mám pohon na přední, takže bych to
vycouval.
Vysvětluju, že když přijíždím
k vodě, jsem rozdováděný jako dítě, jako z divokých vajec. Upřímně
nevím, jestli mi rozumí. Snad to dítě… Prostě jsem blbec a neviděl jsem nic
jiného, než nový kajak a řešil jsem, jak ho nejpohodlněji sundám a nikoli jak
potom vyjedu… Říká, že v pohodě. Bude tlačit a já mám pomalu vyjíždět.
Pokračuje - tohle nepůjde. Počkej moment. Za minutu, maximálně za dvě přibíhá,
ano přibíhá spocený se speciálním rýčem a dvěma planke – fošnami… Jenomže fošny
pod kolama nedrží, jsem zoufalej, zatímco on je spocenej, neboť vyrývá rygol,
pod koly, aby se fošny zapřely. Tohle je tady prý běžné… Říkám jsem blbec. On
říká – Neřeš to. Pokračuje – Budeme potřebovat zvedák. Nadzvedneme auto a
strčíme pod kola fošny a popojedeme o metr.
Kolem jedou kajakáři. Nazastavili. Z toho
vyplývá, že to nebyli kajakáři. Měli sice kajaky, ale na kajakáře si jen hráli.
Na ty si počíhám... Ukážu vám, jak vypadá český topení po číslech… Tohle si
samozřejmě nechávám pro sebe. Poskákali jsme o tři metry, potřebujeme ještě o
další tři. Kolem jede chlapík, vypadá jako lovec motýlů. Ten zastavuje. Bez
zamávání. A nabízí se, že bude tlačit. Na první pohled intelektuál, muší váha,
vyvinutá síla 0,00003… A psychická podpora maximum. Shrnuto, za dvě hodiny jsme
to vyskákali… On spocený, já jeho nezištnou pomocí ohromený. A to ještě stihl
telefonovat a psát manželce a dceři, že se opozdí. Nabídl jsem mu peníze. Urazilo
ho to. Samozřejmě i já zavolal dobrého člověka Standu, který by přijel,
poradil, koupil lano, jednal… Jelikož ale neznáme místní prostředí, akce by
znamenala řešit odjezd do hluboké noci. Ve svým věku rád pomáhám, ale nerad obtěžuju ostatní. Zejméně se svou posedlostí. Vlastně to byla banalita. Poděkoval jsem. A představili
jsme se. Jan Magne. Mirek. Tak naposledy, dobrý člověče, dík.
Komentáře
Okomentovat